Cestovatelské články

España

España – deník z cesty za krásami Španělska

Španělsko - Madrid, Barcelona s chrámem Sagrada Família, pohádkové pohoří Montserrat, Valencie, Granada… to vše bylo cílem naší cesty, kterou jsme se rozhodli podniknout se spolehnutím na to, že dobrý člověk ještě žije. Já i David jsme měli v kapse něco kolem čtyř set euro a hodlali jsme je utratit za všechno možné, jen ne za benzín.

Mapa Španělska

16. 7. - pátek
V 5:45 měl odjíždět náš autobus ze Zličína. V 7:45 tam byl jako na koni.

Více než dvouapůlhodinové čekání nás vymrazilo, ale dobrou náladu nám zkazit nemohlo (i když to bylo těsně). Spolu s námi tam čekalo několik podobných nešťastníků, kteří s nadějí v očích sledovali každý autobus, který přijel, nabral své pasažéry a odjel někam do Tramtárie. Nakonec fakt přijel i ten náš a vymýšlel nějaké výmluvy, kterým jsme ani za mák nevěřili.

Když máte potkat někoho známého, tak aby to byla opravdu náhoda, ne pouze statistika, musíte potkat dva známé najednou. Přímo za mnou seděl moc milý človíček jménem Martin, což byla vzhledem k jeho neotřelému vtipu skutečně výhra. Asi o půlku autobusu dále seděl mnou nepříliš oblíbený Ondřej, což byla vzhledem k dostatečné vzdálenosti vlastně také výhra…

17. 7. - sobota
Kolem deváté jsme se nechali vyložit u benzínky nad Barcelonou, o několik desítek kilometrů dále, než kam jsme měli zaplaceno. Po nepohodlné cestě autobusem jsme se totiž rozhodli navštívit nejprve pohoří Montserrat, jež se zvedá 50 km od moře do výšky 1235 m a okouzlilo mě už jen při krátkém pohledu z dálky, cestou do Španělska minulý rok. Nápad navštívit jako první Dalího muzeum ve Figueres jsme zavrhli pro přílišnou blízkost městečka ke hranicím s Francií.

V úmorném vedru a za okázalé ignorance kolem projíždějících řidičů jsme došlapali k další benzínce. Bylo asi půl druhé. Dali jsme si zmrzlinu a přemýšleli, že pokud to takhle půjde dále, bude nejrozumnější plácnout se někam na pláž.

Naštěstí u výjezdu z benzínky nás nabrali dva nejspíš maročtí dělníci. Další auto s paní, která původně vůbec nezastavila nám, nás odvezla k dolní stanici lanovky na Montserrat. Za 3,40 jsme se nechali vyvézt nahoru a začali si užívat prázdnin. Nakoupili jsme jídlo a víno, vybrali nejobtížnější trasu s nadějí, že na ní bude méně turistů, a vydali se na nejvyšší vrchol Sant Jeroni. Turistů tam sice bylo méně, ale byli, takže když jsme chtěli chvilku soukromí, museli jsme odbočit z cesty téměř kolmo do stráně, ale stálo to za to. Místní bílé víno chutnalo svěže i přes svou vyšší teplotu a slepencové štíty poskytovaly nezapomenutelný výhled.

Do sedla nejvyšší hory jsme se vyšplhali až kolem půl deváté. Travnatý palouk pod stromy byl připravený snad přímo pro nás, před spaním jsme se však ještě museli pokochat výhledem do rovinaté krajiny z výšky dvanácti set metrů. Nedá se popsat, jeďte tam.

18. 7. - neděle
Po dvanáctihodinovém spánku jsme trekovali po Montserratu a rozčilovali se nad nevybaveností horní stanice lanovky pod Sant Jeroni. Nebylo tam WC ani kohoutek s vodou, pouze automat na colu. Zajímalo by mě, jestli slečna v informační kanceláři jezdí na záchod dolů.

Podnikli jsme pokus sejít z hor pěšky, ale poté, co jsme usoudili, že nejspíš jdeme špatně, jsme své těžké bágly a rozpálená těla vyvlekli zase zpátky a nalodili se do lanovky. Aby byla nějaká změna, použili jsme tentokrát vyhlídkovou kabinkovou. Dole jsme seběhli k řece a konečně se vykoupali. Nevalná čistota vody nám vůbec nepřišla na mysl, ale když mě začaly oždibovat ryby, byla jsem venku velmi rychle.

Večer jsme došli do městečka Monistrol de Montserrat a sháněli něco k jídlu. Jenže ve Španělsku je neděle svatá, takže jsme byli moc rádi, že měl otevřeno alespoň malý bar u silnice. Dali jsme si zmrzlinu, protože nic jiného se tam jíst nedalo. S Davidem se dal do řeči nějaký na Španěla příliš světle vypadající chlapík. Pozval nás ke stolu, představil se jako holandský řidič kamionu a celý večer nám kupoval víno a pivo. Povídali jsme si na zahrádce až do tmy, když se ve dveřích objevil číšník, zvedl nad hlavu masivní plechový tác a s gustem s ním práskl o zem. Do ohlušujícího rachotu něco španělsky zadrmolil a zmizel zpět v baru. Holanďan usoudil, že asi chce už zavřít, tak šel dovnitř zaplatit. Číšník ho vystrkal ven, kroutil hlavou, drmolil a za chvíli přinesl další rundu. Celé se to opakovalo ještě asi dvakrát, než se nám konečně podařilo odejít. Zaplatit nás ale nenechali ani pětník.

Řidič nás nechal přespat u sebe v trucku, že nás druhý den hodí do Valencie.

19. 7. - pondělí
Na takhle tvrdém podkladu už jsem hodně dlouho nespala. Vlastně jen jednou v životě a nijak zvlášť netoužím ještě někdy si to zopakovat. Ráno nás vzal řidič do skladu, kde jsme se mohli osprchovat teplou vodou. Ten požitek téměř zahnal kocovinu. Celý den jsme se pekli v trucku, pokoušeli se o anglo-franco-německou konverzaci a společně hledali na mapě místa, kde měl být složen náklad. Zjistila jsem, že řidiči kamionů patří k odlišnému živočišnému druhu, protože celý den nejí, nepijí a nechodí na záchod. To všechno zvládnou během dvou až tří hodin večer před spaním.

Nechali jsme se vyložit na předměstí Valencie a v malém krámku objevili poklad: Monte Ducay Cariňena Reserva 1998, víno, kvůli kterému stojí za to zajet si do Španěl. Koupili jsme si k němu sýr a vypili ho v pomerančovníkovém sadu při západu slunce.

20. 7. - úterý
Celou noc nás nesmírně žrali komáři, před kterými jsme se nemohli zapnout do spacáku, protože bychom se upekli. Nepříjemná kombinace. Navíc padla taková rosa, jako kdyby přešla průtrž mračen, takže jsme vycházející slunce vítali mávajíce spacáky. Už se těšíme na hostel ve Valencii, adresu jsme dostali v centru karty EURO<26 v Praze. Metrem jsme dojeli k centru karty EURO<26 ve Valencii, kde nám zjistili volno a domluvili nocleh. Byla to studentská kolej, nic moc, ale pro nás království. Relaxovali jsme až do pozdního odpoledne a pak vyrazili na pláž. Moře není moc čisté, ale má příjemnou teplotu a velké vlny, prostě lábuš. Jen můj prasklý puchýř si moc nerozumí se slanou vodou.

Na večeři jsme zašli do tapas baru a před spaním se ještě stavili v internetové kavárně napsat domů, aby neměli strach, a kamarádům, aby záviděli :-)

21. 7. - středa
Ráno vedla naše první cesta do lékárny, protože po noci strávené pocením v sauně, ve kterou se zákonitě změní každá budova vystavená po celý den žhavému španělskému slunci, na nás začaly dotírat příznaky nedostatku minerálů. Většinu dne všechny pouliční teploměry (a mají jich tam hodně) ukazují 34°C, takže jsme prohlížení města prokládali návštěvami klimatizovaných muzeí a občerstvoven. Viděli jsme muzeum keramiky (všech druhů a dob), Plaza Redonda (náměstí nikoliv přibližně kulatého tvaru, ale přesně podle kružítka, vcházelo se domovními průchody), katedrálu (jen zvenčí) a Mercado Central (trh v obrovské hale, převážně s čerstvým ovocem a zeleninou, sýry, pečivem, rybami a masem. Jev v jižních zemích poměrně častý a velmi chutný :-).

Další zjištění o Španělsku: nejen v Itálii dělají zmrzlinu ze všeho možného i nemožného, ale i tady. Orxatová i hermelínová s brusinkami byly moc dobré.

Odpočinuli jsme si v botanické zahradě, kam pouští zdarma všechny studenty světa, tedy i pražské UK. Mají tam skleníky s orchidejemi, masožravými rostlinami, obrovité kaktusy i stromy jako vyloupnuté z Ardy (vysoké, štíhlé, s pevnými listy a záplavou velikých světle růžových květů. Kdybych je neviděla na vlastní oči, tak fotce nikdy neuvěřím.)

Zpátky jsme šli korytem bývalé řeky, jež se obtáčí kolem téměř celého centra a přes které se klene spousta mostů, ale místo vody jsou v něm parky, jezírka a hřiště. Bezva nápad, co takhle přemístit Vltavu?

Odpoledne jsme viděli plakát s upoutávkou na fiestu, ale když jsme dorazili na zmíněnou adresu, nic tam nebylo, takže jsme se stavili v baru na jedno a šli spát.

22. 7. - čtvrtek
Ráno v deset jsme se sbalili a vyrazili na vlak na předměstí, odkud jsme chtěli chytnout stopa do Granady. Cestou na nádraží jsme navštívili ještě muzeum býčích zápasů a chtěli nahlédnout i do arény, ale zřízenec na nás kroutil hlavou, jako že ne.

Ve Španělsku nemají na semaforech zelenou, oranžovou a červenou, nýbrž zelenou a dvě oranžové, které střídavě blikají. Takže buď "volno" nebo "rozhlídni se a můžeš jet".

Cestou do Granady nás brali převážně Španělé s cizím původem. První den byl naštěstí planá výhrůžka, nemuseli jsme nikdy moc dlouho čekat. Jeden kluk mi přivřel popruh od batohu do zámku kufru, který pak nešel nijak otevřít, takže jsme museli popruh odříznout (naštěstí jenom kousek). Měla jsem z toho srandu, ale on vypadal dost vyjukaně a strašně se omlouval. Jiný pán, Angličan, se zase ptal Davida, jestli nemá přeladit rádio, když hráli písničku se sprostými slovy, jestli prý mě to nebude urážet. David řekl, že ne, ale gentleman to stejně přepnul. Nu, jiný kraj, jiný mrav.

Od šesti do devíti jsme skejsli na péage a sledovali mraky dodávek plných muslimů, modlících se na benzínkách a mířících na jih od pohledu se vším svým majetkem na střeše. Říkali jsme si, kdyby zastavil někdo, kdo pojede někam daleko, ale jinam, než chceme (třeba do Madridu), jestli bychom s ním jeli. Už byla skoro tma a začali jsme přemýšlet o tom, kam tady půjdeme spát, když nám zastavil mladý Španěl. Se širokým úsměvem na naše otázky "Granada?" odpovídal "Madrid! Muy bueno!". Operativně jsme změnili plán a začali ukusovat z necelých sedmi set kilometrů do Madridu průměrnou rychlostí 180 km/h. Nevím, jestli Dragostea din tei byla jeho oblíbená písnička a vlastnil ji v různých verzích, nebo jestli nám decibely tlačily do hlavy pořád tu jednu a tu samou, nicméně užili jsme si ji mnohokrát.

Vysypal nás v jednu v noci v centru Madridu, takže nám nezbývalo než najít plán města a na něm nějaký dostatečně velký park. Do královské lovecké obory jsme dojeli metrem (jezdí do půl druhé) a ustlali si v suché trávě mezi stromky. Kdybych si to, že Madrid je jedna z nejbezpečnějších evropských metropolí přečetla už večer, a ne až ráno, spalo by se mi o moc lépe.

23. 7. - pátek

Ráno v osm nás probudila hejna maníků v plynových maskách, kteří se nesmírnou rychlostí proháněli všude kolem nás a předstírali, že sekají neexistující trávu. Naštěstí se nás na nic neptali, tak jsme se sbalili a odjeli metrem na hlavní náměstí, kde se v každém větším městě zákonitě nachází informační turistická kancelář. Všechny ubytovny pro mládež však byly beznadějně plné a vypadalo to, že levné hotely na tom budou podobně. Ale aspoň jsme se naučili telefonovat s lidmi, kteří nerozumí jinak, než španělsky. Když naše zoufalé úsilí pozoroval recepční, raději nám sehnal habitación libre sám. Byl to moc pěkný pokojík ve velikánském bytě se společnou kuchyní (a hlavně ledničkou) a záchody, vlastním umyvadlem a sprchou. To všechno pár kroků od královského paláce a za 13 euro za noc. Abychom nešli ven v největším vedru, přečetl mi David pohádku (bez které jsem pak v Praze vůbec nemohla usnout) z knížky Ruských pohádek z roku 1959, kterou sebou vláčí, přestože svazek váží asi dvě kila.

Šli jsme se jen tak projít po Madridu, prohlédnou si parky a zchladit nohy ve fontánách. Největšímu vedru jsme se rozhodně nevyhnuli, protože po celodenní sluneční lázni jsou ulice pecemi na chléb. Asi proto žije město hlavně v noci, ve dvě jsou ulice tak plné, jako Staroměstské náměstí v červnu.

24. 7. - sobota
Po jedenáctihodinovém spánku (tady ve Španělsku se spí dlouho) jsme vyšli do města, do muzea Reina Sofia. Vybrali jsme si expozice moderního umění - popart, monochromy a Salvátora Dalího. Dalí byl naprosto dokonalý, úchvatný, úchylný, se smyslem pro detail a nenapodobitelným zachycením velikosti prostoru. Ještě že jsme nejeli na začátku do Figueres, byla sem převezena všechna díla odtamtud. Monochromy také zanechaly nezapomenutelnou památku, ale hlavně na spodním lemu mých šatů. Neprozřetelně jsem se totiž nahnuta dovnitř sytě modré polokoule a při odpočinku venku pak zjistila, že mám od čehosi modré nohy. To cosi se snahou o odstranění ještě více rozmazávalo, fungovalo až tekuté mýdlo na místním WC - že by byli v muzeu tak předvídaví?

Po obědě ve vegetariánské restauraci (těch mají ve Španělsku vcelku hodně) jsme se podívali na dvě šikmé budovy bank na Plaza Castilla. Večer mě David pozval na narozeninovou paellu, protože zítra mi bude sladkých dvaadvacet. Potom jsme jen tak courali po nočním Madridu, zatančili si na fiestě na Plaza Mayor (slavily se volby prezidenta Kolumbie) a dali si v baru Avellanas (místní oříškový likér, sladký a moc dobrý. Ve Španělsku nikdy neodměřují panáka, prostě lijí tak dlouho, dokud neřeknete dost, nebo dokud se jim chce. Teď nám tam prostě dolili všechno, co zbývalo v láhvi.). Chvíli jsme pobyli na diskotéce, ale přesto, že byly asi dvě v noci, skoro nikdo netancoval. Pak už jsme se skrze davy protlačili spát.

25. 7. - neděle
Ráno jsme se nechali vzbudit budíkem (dobrá věc na cesty) a vyrazili na nedělní blešák El Rastro. Neodolala jsem a koupila si od Marokánce pás na břišní tance - za prvé to bude originál a za druhé v Praze stojí dvakrát tolik. A za třetí tak pěkný jsem v Čechách nikdy prodávat neviděla. Potom jsme si prohlédli obrazy španělských mistrů v El Pradu (El Greco, Goya, Velázquez), fontánu na náměstí Cibeles (tlustá ženská na kočáře taženém koňmi) a místní vítězný oblouk (chabá konkurence tomu v Paříži nebo Braniborské bráně. I v Barceloně mají lepší.).

V metru jsme na přestupu museli sjet či sejít 5 (slovy pět) vcelku dlouhých schodišť dolů! Kopcovité město. Při výstupu nás čekala jen schodiště dvě.

David prohlásil, že on tedy půlku dortu nesní, takže jsem ušetřila té bomby i svůj žaludek a koupila si v cukrárně jen čtyři narozeninové minidortíky. Na sladkosti jsou Španělé očividně také šikovní. Trochu jsme se prospali a na večer vyrazili do parku Buen Retiro - Dobrý Odpočinek. Bylo tam spousta lidí, od jednotlivců a dvojic přes velkorodinné pikniky až po session různých (převážně bicích) hudebních nástrojů. V půl desáté, to jsem se narodila, jsme bouchli cavu (španělská analogie šampaňského). Zpátky do penzionu jsme prošli hlavní bulvár Alcalá a zjistili, že Madrid žije i v neděli v noci.

26. 7. - pondělí
Vyrazili jsme lokálkou do Guadalajary, tam nabrali špatný směr a plácali se 3 hodiny 30 kilometrů po místních silničkách. Naštěstí nás nějaký dobrosrdečný pán, který jako dobrosrdečný vůbec nevypadal, dovezl až na první benzínku na dálnici, kam on rozhodně jet neplánoval. Během několika minut nás nabral kamion, co jel až do Lleidy. Řidič byl Rumun, truck mu cukal jak trotl, ale pouštěl skvělou rumunskou a arabskou muziku. Povídal, že průměrný plat v Rumunsku je 100 euro, on žije tři roky ve Španělsku a vydělává 2290 euro za měsíc… Asi už vím, čím budu, až budu velká.

Vyhodil nás před Lleidou s tím, že když budeme zítra před půl osmou ráno na tom samém místě, vezme nás do Barcelony.

Spali jsme pro změnu v jabloňovém sadu, tentokrát téměř bez komárů.

27. 7. - úterý
Ráno jsme se nedůvěřivě postavili na kraj silnice a v půl osmé nás skutečně nabral náš taxík. Vysvětlil nám, že ještě musí nechat opravit pérování, bude to trvat hodinu až hodinu a půl, takže nás dočasně vysadil v asi 20 km vzdáleném městečku. Aspoň jsme se mohli umýt a dát si kafe v právě otvírající hospůdce. Jenže jsme se nějak špatně domluvili na který straně silnice nás vyzvedne, David si zrovna odskočil a já jsem si četla, no prostě souhra náhod nás připravila o odvoz.

Vydali jsme se tedy po svých k dálnici. Za chvilku nás někdo vzal, ale jen o kousek dál. Začala jsem mít špatnou předtuchu, a poněvadž moje špatné předtuchy se plní, stáli jsme raději jen na nájezdu. Jenže tam skoro nikdo nejezdil, a kdo jezdil, ten nás nebral. Šli jsme tedy na dálnici, ale tam se mi brzo udělalo úplně psychicky zle, tak jsme se vydali zase zpátky. Neušli jsme ani pět metrů a na krajnici před námi zastavilo auto s majáčkem. Jeden policajt naštěstí uměl anglicky, tak jsme mu vysvětlili, že jo, že víme, že na dálnici se stopovat nesmí, že nás tady někdo zrovna vysadil a my jdeme na nájezd, že víme, že je to nebezpečné a že by nám v té rychlosti stejně nikdo nezastavil. Takový kecy. Nicméně policajt udělal jenom tytyty, dokonce se zeptal, odkud jsme a kde všude už jsme byli, a pak zase nastoupili a odjeli.

Byli jsme oba upečení, spálení, vysušení a hladoví, tak jsme se vydali přes vesničku ke druhému nájezdu, kde muselo nutně jezdit daleko víc aut. Naštěstí jsme našli i jeden obchod, kde nedodržovali siestu. Je zvláštní, že po určité době ve Španělsku se člověk naučí rozumět španělštině. Sami bychom toho moc říct neuměli, přesný překlad by taky neuspěl, ale když na nás někdo mluvil, věděli jsme, o co go.

Z toho zapadákova jsme se vyhrabali až v půl páté, ale zase hned prvním autem až do centra Barcelony a s milými lidmi. Slečna studovala psychologii, uměla anglicky a bezva jsme si popovídali. Vysadili nás před informačním centrem deset minut před zavíračkou. Záhy jsme však zjistili, že situace s hostely a levnými hotely je podobná jako v Madridu, takže nám bylo doporučeno "vyjděte do ulic a hledejte, hodně štěstí". Nijak jsme se nestresovali, protože dneska už jsme si všechnu smůlu vyžrali, a zašli jsme do rybářské čtvrti na večeři.

Ubytování jsme našli až kolem půl jedenácté, penzion 50m od Plaza Catalunya, což je Barcelony "centrum nejcentrovatější". Je to zase byt - chodba se spoustou pokojů, jako v Madridu, jenže tam se klikatila jako střevo a tady je rovně skrz celý dům (byl tam super průvan). Nejdřív jsme měli zaplatit za noc 20 euro, ale usmlouvali jsme to na 18. Drahé, ale v Barceloně se levnější těžko sežene. Horší bylo, že z babky vylezlo, že na pokoji budeme tři, ještě tam bude "un chico de Argentina", ale jenom "hasta maňana". S chicem jsme se navzájem ujistili, že jsme děsně chudí a rozhodně nemáme nic, co by stálo za to ukrást, pak on odešel do víru velkoměsta a my do říše spánku.

28. 7. - středa
Pokoje jsou mrňavé, vybavení nulové, ale barák je úžasný. Krásný secesní balkón, výtah z roku raz dva, atrium - všechno jak ze starého filmu. Posnídali jsme na lavičce před pomníkem Casanovy a vyrazili k Sagradě Famílii. Tam jsme strávili dvě hodiny, vylezli po schodech na nejvyšší věž - no, spíš vyšnečili v lidské housence. Ale aspoň jsme si užili výhledů.

Na oběd a láhev vína jsme zašli do restaurace přímo v centru - přece nebudeme šetřit na dobrém jídle a pití, když neplatíme cestu. Sepii a la plancha nedokážou udělat nikde jinde tak dobrou, jako ve Španělsku (nanejvýš ještě v Chorvatsku. Možná i kdekoliv jinde, kde ji připravují čerstvě vytaženou z moře.) Stavili jsme se pro plavky a ptali se babky, jak to bude s tím pokojem pro dva, jenže babka dělala blbou. My jsme ale už dostatečně dlouho ve Španělsku na to, abychom jí dokázali říct "solo por dos" s baskicky nesmlouvavým výrazem, takže nám musela předat klíče od pokoje s jedinou manželskou postelí.

Skrz Barrí Gótic a Barcelonetu jsme se prošli na pláž. Ta je tu menší a méně pěkná než ve Valencii, navíc tu ze všech stran pokřikují černoši to svoje "kolacervezafantaagua" nebo "aguacervezakolalajt". A taky tady fouká (přiznávám se, asi prostě nejsem plážový typ).

Na večer jsme si naplánovali korzo po lidsky rušné Las Ramblas. Las Ramblas je skutečně mega - skořápkáři, muzikanti, kejklíři, živé sochy (businessman, tanečnice, cyklisti s kostrou v sajdkáře…) Davidovi se málem podařilo obrat skořápkáře o 50 euro, ale bohužel jen málem. Ramblas prý žijí absolutně nonstop, 24 hodin denně, 365 dní v roce (řekl Marokánec, který nás vezl do Francie). Docela mu to věřím. Navíc je to vcelku praktická ulice pro ty, kdo se chtějí znovu najít poté, co se ztratí - to se nám tam také podařilo.

29. 7. - čtvrtek
Po snídani na Plaza Catalunya jsme dojeli metrem, vystoupali po schodech a vyjeli po jezdících schodech (to by mohli zavést na Petřín) do Gaudího parku Güell. Bylo tam spousta lidí, hlavně turistů (jako ostatně v celé Barceloně), ale s Gaudího architekturou to tak nějak šlo dohromady. Dnes byl asi také jediný den, kdy nebylo celou dobu vedro jako kráva. Chvíli mi dokonce byla skoro zima! Z vrcholku Trés Croces byl krásný výhled na Barcelonu, ale museli jsme prchnout před bandou Japonců s fotoaparáty.

Zpátky to bylo pořád z kopce, tak jsme šli pěšky a prohlédli si další tři domy navržené Gaudím. Byli jsme dost unavení, tak jsme chvíli odpočívali a po večeři se vydali po La Rambla na pláž. Cestou jsme se stavili na největším místním trhu Mercat Boquería, u stánku se soudky jsme si od milé paní koupili skleničku málagy a sherry, u vedlejšího čerstvé tropické ovoce neznámých tvarů a jmen. Bylo zajímavé, že ještě i za tmy a zimy (tedy podle mého) se koupalo vcelku dost lidí. Zpět jsme šli skrz Barrí Gótic a potkávali usměvavé muslimské dědečky v bílých šatech.

30. 7. - pátek
Ráno jsme se sbalili, rozloučili se s babkou, která už se na nás zase začala usmívat, a jeli se metrem podívat na mamuta v parku. Byl tam a byl obrovský, ale hlavně tam byla naprosto fantastická fontána, jako ze ztraceného světa. Netekla v ní voda, jen ve spodním patře kaskád se zelenalo jezírko s kachnami, byla celá bílá, porostlá převislými tmavozelenými řasami, které splývaly kolem všech těch draků, nymf a kdovíčeho dalšího. Snad jedině tam jsem zalitovala toho, že sebou nemám foťák (jindy obtížného zloděje momentálních prožitků).

Ještě jsme nahlédli do muzea čokolády a potom už jen nasedli na lokálku do Sant Celoni a stopovali na Francii. Přes hranici nás vezl Marokánec, který měl plné auto melounů. Nejdřív jsem myslela, že jsme se spletli, že nás nechce vzít, ale on všechny melouny přeskládal a naskládali jsme se tam my. Z nějakého bizarního důvodu jsou znovu zavedené kontroly na hranicích - jak španělsko-francouzské, tak francouzsko-německé. Tohle má být unie? Mimoto teď nás kontrolovali pouze a jenom proto, že řidič byl tmavé pleti, ostatní auta nechávali projet. Takže strach z terorismu vyústil v diskriminaci.

Spali jsme po dalším stopu v lesíku nad benzínkou u Valence, dokonce zbylo trochu času a světla i na pohádku.

31. 7. - sobota
Ráno nás vzal Němec až k Freiburgu, celý den jsem tak měla možnost trápit se úskalími německé gramatiky a dolováním slovíček (teda kromě úmorného vedra v nevyvětratelném autě). Na výjezdu z benzínky jsme uviděli auto s pražskou SPZ - zastavili jsme ho téměř vlastními těly. Vracel se to vysokoškolský učitel matematiky z kongresu, po ujištění, že jsme poctiví studenti přeskládal věci a vzal nás sebou. Nechtěl ale pokračovat v cestě ten samý den, tak jsme našli místo v lese, kde by se dalo pojíst a přespat.

1. 8. - neděle
Matematik je ranní ptáče - vstávali jsme před pátou. Naštěstí to už je i ve Schwarzwaldu trochu hell. Mě ale neprobudil pan učitel s horkým čajem, ale šustění, kníkání selátek a chrochty bachyně. Docela jsem se bála, bylo to dost blízko.

Cestou jsme ulevili ztuhlým tělům asi jedenapůlhodinovým výšlapem na hrad Hohenlohe a pak už definitivně nabrali směr ČR. Od Barcelony jsme tak dojeli do Prahy přesně za dva dny, s nocemi v přírodě místo nepohodlí v autobuse (a navíc zadarmo :-).