Evropská identita mladých

Dubrovník

Dubrovník – návod k použití

Tisíce a tisíce stran byly popsány chvalozpěvy na toto město, o jeho někdejší slávě, moci, významu, politickém a kulturním vlivu, o jeho obchodní síle a diplomatickém umění. Místními ulicemi se procházely a dodnes procházejí známé a významné osobnosti našeho světa a jeho krása učarovala mnohým z nich. Tento článek by však o Dubrovníku rád pojednal poněkud s odstupem a chtěl by být alespoň trochu kritickým pohledem našince na jednu ze světových turistických top-destinací současnosti.

Aby bylo jasno hned na začátku – Dubrovník definitivně stojí za shlédnutí. Málo platné, takovou nádheru, vysokými zdmi a robustními kulatými věžemi obehnané město s červenými střechami, ze tří stran obklopené tyrkysovým mořem, navíc stojící pod impozantními horami, najdeme málokde. I když ve skrytu duše opovrhujete turistickými ikonami, Dubrovník si vás získá. Je mu vlastní specifický genius loci – duch místa, který nejsou s to vytlačit ani davy italských, francouzských a britských turistů, kterých je zde v letní sezóně požehnaně (totiž přespříliš). Navíc je nutné uvědomit si, že slavné město Ragusa (tak se řekne Dubrovník italsky) celá staletí pracovalo na své image a gloriolu nezávislého střediska obchodu a múz okolo něj vytvářely celé legie městskou radou placených básníků. Proč? Nahlédněme trochu do historie.

Historická realita předchozích staletí
Letmým pohledem na trochu podrobnější mapu zjistíme, že Dubrovník je velmi strategicky umístěn (lepší geografickou pozici má
Na pomeranče (teď zelené) si budete muset počkat do zimy snad jen o něco jižněji umístěný černohorský Kotor, tomu však strmé skalnaté okolí nedovolilo větší územní rozvoj). Okolí města osídlili starověcí Ilyrové už ve 3. století př.n.l. Trvalo to nějaký čas, ale Ilyry si nakonec podmanili Římané, a na místě, kde dnes stojí městečko Cavtat, založili kolonii Epidaurum a na nedalekém poloostrovu sídliště Rausium. Někdy začátkem 7. století už našeho letopočtu na Balkánský poloostrov přišli Avaři a Slované a římské kolonii pěkně zatopili. Nepočetní obyvatelé, kteří řádění našich dávných předků přežili, se zachránili v Rausiu, z kterého časem vzniklo Ragusium – alespoň tak ho zmiňuje jeden neznámý severoitalský zeměpisec.

Městečko Ragusium na relativně chráněném poloostrově bylo obklopeno hustými dubovými lesy, a od nich prý vznikl slovanský název Dubrovník – tedy „místo v doubravě“ či cosi takového. Slované totiž pod vlivem svých sousedů a vlastním vývojem postupně zkulturněli a začali se usazovat nejdřív kolem města, pak přímo v něm, až nakonec slovanský živel převládl a město přejmenoval podle svého.

Až do 13. století bylo město pod byzantskou správou a postupně se rozvinulo ve významné obchodní středisko této části jaderského pobřeží. Jeho obyvatelé se sdružovali v takzvaných bratrstvech (dnes bychom je nazvali politickými stranami) a jejich zvolení zástupci zasedali v městském senátu. Kromě senátu existovaly ještě dvě rady – šlechtická a měšťanská. Ty volily knížete svého městského státu – Dubrovnické republiky. Tento politický systém umožnil ve své době nezvykle tolerantní vztahy k cizincům či vyznavačům jiných náboženství a město díky němu profitovalo. Postupně ovládlo dlouhý pruh pobřeží včetně blízkých Jeleních ostrovů (dnes Elafitské souostroví), ostrova Lastovo a poloostrova Pelješce. Největším soupeřem Dubrovníku v oblasti byly Benátky, jenže roku 1526 se téměř před branami města objevila armáda osmanského sultána Sulejmana II.

Pragmatický sultán se ale rozhodl bohaté město nedobývat, naopak jej nechal v klidu fungovat dál za „drobný“ roční poplatek 12 500 dukátů na obyvatele. Dubrovník tedy zůstal svobodným kupeckým městem, ba dokonce získal takřka monopol na obchod s osmanským zbožím. Tehdejší postavení města můžeme srovnat třeba s dnešním Hongkongem – bylo výjimečné a bohaté, proto jej ti silnější nechali na pokoji, díky čemuž se stalo významným spojovníkem Západu s Východem.

Dubrovník měl velké loďstvo a jeho mořeplavci se plavili až do Španělska či Anglie, později i do Ameriky a Indie, a v mnoha evropských zemích mělo město svá diplomatická zastoupení. Objevení Ameriky a tamních obrovských zásob zlata devalvuje hodnotu peněz v celé Evropě, a tak i moc města postupně upadá. Roku 1667 jej navíc zasáhlo velké zemětřesení. Přesto vydržela nezávislost Dubrovníku až do roku 1806, kdy do města vpochodovali Napoleonovi vojáci. Po porážce francouzského císaře velmoci na Vídeňském kongresu Dubrovník definitivně připojily k Dalmácii.

Dubrovnická omladina Jak už bylo zmíněno, představitelé města se celá staletí snažili, aby Dubrovník nikomu nevadil a přitom mohl dál hromadit majetek. Proto na objednávku vznikaly oslavné ódy na výjimečnost města, jeho mírumilovnost, moudrost a schopnou diplomacii, kterou lze vyřešit všechny konflikty. Zní to hezky, ale za vším byla politika. Dubrovník nebyl vůbec mírumilovný, byl vychytralý a lstivý, protože mu nic jiného nezbývalo. Byl jako zrnko mezi mlýnskými kameny – z jedné strany pyšné Benátky, z druhé nevypočitatelní Turci, a to nemluvíme o drsných chlapech Černohorcích, kteří se čas od času vydali z hor na lup do dubrovnického okolí. Proto nepřekvapí, když v městských archivech najdeme i účty za nákup jedů v Itálii a zápisy o jeho testování na slepicích. Nebylo totiž umění nepohodlného cizího vyslance či politika na státní návštěvě otrávit – uměním bylo otrávit ho tak, aby se roznemohl a zemřel až týden po svém návratu do vlasti, kdy si na výtečnou opulentní hostinu v budově dubrovnické radnice už ani nevzpomněl...

Turistická realita dneška
Dnes vás ve městě nikdo trávit nebude – tedy rozhodně ne úmyslně. A i neúmyslně pochybuji, místní mořská kuchyně je většinou chutná, zdravá, výtečná. Zopakujme však pro jistotu fakt z úvodu – Dubrovník v současnosti patří údajně k pěti nejžádanějším přímořským destinacím světa (!), a tak se nelze divit, že eminentnímu zájmu zahraničních turistů odpovídají i zdejší ceny. Jsou podstatně vyšší než ve zbytku Chorvatska a s tím je třeba počítat především. Nic nedovede zkazit zážitek z prohlídky města víc, než třetinka piva za bratru i nebratru 30 kun (tedy asi 135 korun!). Proto je lepší posadit se nikoliv do elitních restaurací na přístavní promenádě nebo na hlavní třídě Stradunu, ale vzít zavděk některým z četných bister a rychlých občerstvení.

Vykouzlí tam stejně dobré smažené olihně či pečenou chobotnici, ale za menší peníz. A co je ještě lepší a co vás určitě potěší – mnohé z těchto podniků poskytují slevu držitelům Karty mládeže EURO<26. Doporučit lze třeba fast food Plitica na ulici bána Jelačiće 1, kde servírují chutné špagety, omelety či smažené
Hlavní třída Stradun olihně se slevou 15 %, případně kavárnu a bar Talir v Antuninské ulici (jedna z bezpočtu uliček kolmých na Stradun, tuším čtvrtá či pátá zleva jdete-li od městské kašny směrem k radnici). Zde je velmi příjemné posezení zejména v noci, kdy poleví letní horko a návštěvníci si posedají na polštářky rozložené na schodiště vedle kavárny. Je tu překvapivě levno, obsluha příjemná, majitelům KM EURO<26 sleví 10 % a občas – zvlášťe před zavírací hodinou – nalévá jen tak pro zábavu na účet podniku. A když se vydáte na bar a prohlídnete si lépe interiér plný černobílých fotografií slavných hostů, zjistíte, že ten asi největší obrázek patří našemu bývalému prezidentovi Havlovi a jeho choti Dagmar. Také oni posedávali na schodech a soudě dle jejich výrazů se dobře bavili, tak proč ne i vy?

Co se ubytování týče, předpokládám, že průměrný
Přístav a Most Franja Tuđmana čtenář Kartáče nebude klientem dubrovnického grandhotelu Imperial (slevy na KM EURO<26 neposkytuje), ale i pro něj platí jedno důležité upozornění – ubytování v Dubrovníku je nutné si zajistit předem, a pokud plánujete navštívit město v červenci, začněte objednávat už v lednu, je to jistější. Pravdou ale je, že i při spontánní návštěvě během sezóny máte šanci ubytování najít, zejména v privátu, a cena nemusí být nijak horentní. Předem se však ujistěte, zda je požadovaná částka v kunách nebo v eurech – jde o oblíbenou fintu místních důchodkyň, které si přivydělávají levně a načerno pronajímanými pokoji.

Ne všichni Dubrovčané si nad přílivem turistů libují. Je to pochopitelné – místní ceny
Městský ambient jsou pro ně nereálné, navíc kvalita nabízených produktů jejich výši mnohdy vůbec neodpovídá. Za 15 kun (asi 70 korun) můžete dostat velmi odpornou bílou kávu, obyčejné ćevapčiće vám někde nabídnou za 60 kun (270 korun) a v tuňákovém salátu není z tuňáka ani ploutev, načež vás obsluha odbude příkrými slovy o tom, že kniha stížností se nachází na baru... Chvála bohu, já měl s místními restauračními zařízeními jen ty nejlepší zkušenosti a tyto nepříjemné historky se přihodily jiným, ale přesto jsou varováním – stejně jako v Paříži, v Římě či v Praze, i v Dubrovníku se najdou jedinci, kteří touží se na turistech podvodně obohatit. Dávejte si proto pozor – a kdyžtak už víte, kde je kniha stížností...

Městské pamětihodnosti

Pohled na katedrálu z hradeb Ačkoliv je jich plný každý turistický průvodce, popišme si alespoň ty nejvýznamnější, případně nejzajímavější městské památky. Asi je zbytečné zmiňovat, že dubrovnické centrum se nachází na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Nebo že by přeci jen? Ne, je to zbytečné... Je to jasné na první pohled. Staré město uvnitř monumentálních hradeb je velmi dobře zachované, a to i přesto, že bylo v chorvatské válce o nezávislost ostřelováno srbsko-černohorskými vojsky. Nebo právě proto? I místní říkají, že válečná litice ve svém důsledku městu pomohla (stejně jako Praze svého času povodně).

Městská kašna a průčelí kostela Obléhání Dubrovníku bylo zmedializováno po celém světě jako příklad neuvěřitelného barbarství jugoslávské armády, v důsledku čehož sem po válce začaly proudit davy turistů, nejrůznější nadace se předháněly v dotacích na obnovení památek a i chorvatský stát mohutně zainvestoval, takže nové střechy září červení a město vzkvétá. Tím samozřejmě nehodlám zlehčovat utrpení a destrukci, jakými si město prošlo – výstava dobových fotografií v městském archivu hovoří více než výmluvně. I proto nelze Dubrovník než obdivovat.

Brána Pile Prohlídku městského centra, kam nemohou automobily a které je jednou pěší zónou, je možné hravě zvládnout za den – vstoupíte-li do centra impozantní branou zvanou Vrata od Pila, ocitnete se na Stradunu, od tisíců podrážek vyleštěné hlavní městské tepně. Pak už stačí jen zírat. Nádherná městská kašna, hned naproti
Nikdy nedobité dubrovnické
hradbybrovník - hradby kostel s proslulým vystouplým kamenem, na který skáčou japonští turisti v marné snaze připlácnout se na zeď a udržet se na něm (komu se to povede, do roka se ožení či vdá za někoho z Dubrovníku – pro mnohé cizince zřejmě vítaná příležitost). Ve městě najdeme i dodnes fungující starobylou lékárnu z roku 1317, františkánský klášter, starou radnici, v jejímž nádvoří se konají koncerty vážné hudby, katedrálu sv. Blažeje, patrona města (pozor – tady sv. Vlaho!), množství krásných šlechtických i měšťanských paláců a samozřejmě krásný přístav s budovou někdejšího arzenálu. Pro turisty je velmi atraktivním také dubrovnické Akvárium v Pevnosti Sv. Jana (tedy Ivana) plné pestrobarevných ryb, pozoruhodných korýšů, želv, mlžů, plžů a všelijaké jiné mořské fauny.

Pevnostní věž Minčeta Co však nesmíte při své návštěvě Dubrovníku vynechat, je prohlídka městských hradeb. Po nich lze totiž celé město obejít a vidět jej jako na dlani. Vyhraďte si na jejich ztečení raději více času, protože jsou dlouhé zhruba dva kilometry, a pro jistotu si připravte záložní baterie, případně film do fotoaparátu, protože z výšky je nádhera Dubrovníku skutečně omračující (já sám strávil na baštách tři hodiny a půjčení baterií vyžebral u polských turistů).

Nenechte se odradit relativně vysokou cenou vstupenek – přestože na tuto atrakci žádné slevy neplatí, elokventní jedinci s KM EURO<26 mohou s prodavačem vyjednat slevu až na 10 kun (45 korun). A i kdyby vám ji neposkytl, nelitujte ani vyšší částky, protože to určitě stojí za to.

Dubrovník přece nevídáme denně...

krv q

Detailnější informace o slevách s KM EURO<26 v Dubrovníku lze najít na adrese www.euro26.hr/pretraga.php po vybrání Dubrovníku ze seznamu měst.