Cestovatelské články

Córdoba

Mezquita–Catedral, příklad tolerance

Pomeranče, pomeranče, pomeranče...

Hola! V Kartáči 1/2003 jsme sepsali pár - doufejme, že pro vás užitečných - postřehů o pomerančové princezně Valencii. Po dvou letech chceme navázat podobně mířeným cestopisným povídáním. Rádi bychom vám podali několik desítek informací o městě, které bychom mohli v již načatém ovocném duchu bez nadsázky nazvat pomerančovou zahradou - pomerančovníky lemují ulice, náměstí, nábřeží, jsou v parcích, restauracích i patiích - prostě všude. Někteří z vás, kteří toto výjimečné andaluské město měli možnost navštívit, již určitě čujou, a to i za pomoci nepřímé nápovědy v nadpisu, že se jedná o starobylou Córdobu. Je to k nevíře - domníval jsem se, že tak daleko na jihozápad od nás, a navíc v takovém trochu neturistickém termínu (přelom listopadu a prosince) češtinu neuslyším, ale stalo se mi to během týdne hned několikrát. Je holt vidět, že máte dobrý vkus a víte, kam se vydat.

Přestupní stanice - Madrid
Jak se do Andalusie dostat budete určitě nejlépe vědět sami (když je vás tady tolik), ale aspoň naťukneme pro vás ostatní, kteří se chystáte na jih Španělska třeba úplně poprvé. Spěcháte-li trochu, je asi nejvhodnější začít letadlem do Madridu - včetně letištních poplatků byste se měli vejít do 5000 korun. Pro získání této dobré nebo ještě lepší ceny doporučujeme ovšem včasnou rezervaci. Nespěcháte-li, jeďte autobusem třeba s Centrem pro spolujízdu, s Eurolines, s tetičkou...

Madridské letiště se jmenuje Barajas a nachází se na severovýchodě města. Po přistání se piďte po plánku metra, tedy pokud již nemáte pokračování cesty nastudované předem z internetu (www.metromadrid.es). Mezi námi studovat je co - 12 různobarevných metrových tras spolčuje něco přes 200 stanic! Lístek na metro stojí málo (asi 25 eurocentů) přes jedno euro (zdržíte-li se v Madridu déle, kupte si tzv. Metrobús - poukaz na 10 jízd za 5,35 €).

A jedem - nejdříve se tedy vydáte z letiště ze stanice "Aeropuerto" po růžové trase č. 8, až dorazíte do sta­nice "Nuevos Ministerios", kde přesednete na tmavě modrou trasu číslo 10 a pokračujete směr centrum do stanice "Tribunal". Tady je opět třeba měnit trasu, ale naštěstí již naposled, uf :). Teprve tady tímto popocházením pocítíte opravdovou váhu svých osobních věcí. Poslední naší vyvolenou je bleděmodrá a vězte, že potřebujete jet na jihovýchod města - celkem 6 zastávek, a to na madridské hlavní vlakové nádraží "Atocha Renfe". Není to kdovíjaké, ledajaké, pouze obyčejné velké nádraží, ale i něco víc… Zpočátku se tady budete cítit skoro jako doma na Moravě, konkrétněji na brněnské železniční stanici, a to především díky různým podchodům a roztodivným krámečkům, později vás místní vlakostánek dozajista příjemně překvapí ještě více. Část nádraží totiž tvoří pečlivě opečovávaná botanická zahrada, která dá cestujícím na chvíli zapomenout co je to spěch a shon. Mezi stromy a keři pestrých druhů se budete hned cítit uvolněněji, až se po chvíli osmělíte a v klidu dojíte třeba i trochu oschlou svačinu z domova.

Renfe a jeho rychlovlaky
Stejně jako je dobré se dopředu mrknout na plán madridského metra, vaší pozornosti by současně neměly uniknout stránky www.renfe.es, které vám prozradí jízdní řády vlaků směřujících na jih. Nejlevnějším spojem, ale současně díky svým četným zastávkám také nejpomalejším, je vlak s pro nás trochu paradoxním názvem - Intercity, u nás patřící mezi vlaky elitní. Přibližně 320-350 km vzdálenost do Córdoby (nevím to přesně, ale nejsem sám - když jsem se na nádraží v Córdobě později ptal na přesnou vzdálenost, vyvolal jsem mezi přítomnými zaměstnanci živou debatu, jejíž kilometrové výsledky se takto lišily) ujede tento vlak za čtyři a půl hodiny a cenově vás to vyjde ve vagonech "turista" (něco jako naše druhá třída) na 27 €. Takovýto vlak jsem ale zaznamenal za celý den pouze jeden (16.30 Madrid - 21.07 Córdoba). Nejčastější spoje obstarávají vlaky aerodynamického tvaru AVE, které vás (rovněž v turistické třídě) přijdou dvakrát tak draho, na 50 €, ale stejnou vzdálenost urazí bez zastavení za 110 minut. Ptáte se cože tak rychle? Inu, na počest světové výstavy EXPO, která se v roce 1992 konala v Seville, se stala tato trasa velkou prioritou. Těším se, že i u nás se v brzké budoucnosti stane tento ekologický způsob dopravy časově výhodnější - některé nově (vy)budované koridory tomu již napovídají.

Chcete-li cestu rychlou, a přece jenom trochu levnější, zvolte vlaky TALGO nebo ALTAIRA - cesta trvá plus mínus dvě hodiny a stojí 42 €, i pohodlí se mi zdálo větší než v AVE (ale to možná kvůli těm osmi ušetřeným eurům). Předpokládejme, že jste držitelé Karty mládeže EURO<26, takže si od uváděných cen můžete odečíst celých 25 %. Rychle ubíhající cestu si můžete zpestřit (stejně jako např. v "banánech" - žlutých autobusech STUDENT AGENCY) poslechem hudby, popř. sledováním filmu. Anebo se můžete nerušeně kochat pozorováním za okny ubíhající přírody. Hlavně tak půl hodiny před Córdobou je to opravdu pokoukání. Hornatou krajinu - jedná se o pohoří Sierra Morena - posázenou kam jen oko dohlédne převážně olivovníky pouze tu a tam přerušují prašné, tmavě oranžové cesty a celkový umělecký dojem doplňují statky zemědělců - ideální místo nejen na čundr.

Tak a jsme tady - betonová córdobská nástupiště sice nic moc, ale již těsně vedle nádraží se stále pracuje na vykopávkách. Jak později poznáme, historie tady prostupuje snad každým kouskem země.

Okolní Andalusie
Když již je člověk na nádraží, nutně to v něm evokuje výletní myšlenky. Námětů na exkurzi nebo na pokračování v cestě se nabízí hned několik: nejblíže a také nejsnadněji dosažitelná je již vzpomínaná sousední "expová" Sevilla. Jezdit tímto směrem rychlíkem AVE je ale škoda - jednak finanční (20 €, s KM EURO<26 pouze 15 €, oproti tomu osobák 7/5,60 €, a zpáteční lístek jenom 12,60/9,50 €!), jednak prožitková - cesta osobním vlakem skýtá různé romantické zastávky, při kterých můžete třeba zaregistrovat, že jsou místním ovcím nabízeny na svačinku pomeranče. A časový rozdíl není zase až takový - cesta rychlíkem trvá 75, osobákem 46 minut. Ještě kousek dál - asi další hodinu a tři čtvrti - je to do přímořského Cádizu, města s nejdelší historií v regionu. Tento přístav byl založen Féničany zhruba 1100 let př. n. l. jako obchodní osada. Při pohledu na mapu ovšem zjistíte, že se nejedná o letovisko moře Středozemního, ale podstatně chladnějšího Atlantského oceánu - v létě tím lépe pro vás :).

To cesta do Granady je díky dvěma nutným přestupům komplikovanější a zabere vám skoro čtyři hodiny. Než se složitě vracet, je tedy zřejmě výhodnější svoje cestovní plány přizpůsobit a pokračovat z Granady dále na Almeríi, Cartagenu, Murcii, Alicante… anebo úplně jinam - vhodných možností máte před sebou opravdu nepřeberně.

Karta mládeže EURO<26
Co by to bylo za španělské město, kdyby v něm neměla místo informační kancelář pro mladé, kde naši kartu - Carnet Joven EURO<26 - moc dobře znají. Po místním se toto centrum jmenuje "Instalaciones Juveniles" a najdete ho na rušné třídě Paseo de la Victoria 35, na které si musíte nutně chvílemi připadat jako v Protivíně - platan vedle platanu. Dole zazvoňte, kancelář se totiž nachází v 1. patře. Nahoře vás mile (jak jinak) obslouží a zodpoví vám všechny dotazy - teď si jen nejsem jistý jestli i ty anglické, rozhodně ale ocení vaši aspoň částečnou iniciativu ve španělštině. Na cestu dostanete např. přehled všech španělských ubytoven pro mladé a také kompletní seznam andaluských slev v cca 100stránkové brožurce. Druhé "kartové" informační centrum - "Instituto Andaluz de la Juventud" (tam jsem nebyl) sídlí na ulici Tornillo 2.

Ubytování a místní doprava

Mládežnická ubytovací oáza

Aby člověk mohl podnikat výpady do města, jeho historie i okolí, je třeba někde vyhodit kotvu. Příjemné přebývání vám zajistí místní mládežnická ubytovna "Albergues Juvenil de Córdoba", (na plánu města je potom někdy uváděna jako "Albergue Municipal") nacházející se přímo v historickém centru na Plaza Judá Leví. Do ubytovny se z vlakového nádraží dostanete busem č. 3. Vystupte na stanici "Plaza Tendilla" a cca po 5 minutách chůze uličkami starého města a občasného ptaní se dostanete na místo. Anebo jeďte ještě dále, až na nábřeží řeky Guadalquivir (jméno pochází z arabštiny a znamená něco jako Velká řeka). Po vystoupení se vraťte směrem k Římskému mostu, odkud je to již jen co by kamenem dohodil.

Kapacita ubytovny je sice značná - 167 lůžek, ovšem ani v tomto případě nezaškodí si nocleh předem objednat: Recepcion Cordoba - cordoba.itj@juntadeandalucia.es, jeden z příjemných recepčních se jmenuje Victor :). Nocleh vás přijde na cca 10 €, k ubytování je potřeba Carnet de Alberguista za 5 €, ale na Carnet Joven EURO<26 za­se dostanete 10% slevu. Součástí hostelu je i internetová kavárna, zahrada s palmami, mladými olivovníky a velkým množstvím další zeleně, v jejíž těsné blízkosti je možno v klidu posedět, vypít cosi, poležet, jak je vám libo. Diskuse mezi mladými cestovateli probíhají dlouho do noci, já chodil na kutě dříve, abych byl dostatečně silově připravený na zkoumání města. (Nejpozději jsem šel spát asi ve 23.59-0.00, kdy jsem si s místním sympatickým hlídačem objektu - ten je tady proto, kdyby někdo zlobil - popřál "Dobrou půlnoc" a usnul za odbíjení zvonů z nedaleké "Torre Alminar".)

Pokud byste nesehnali místo na přenocování právě zde, s velkou pravděpodobností se chytnete v některém z místních hostelů, kterých je v Córdobě poměrně dost. Ceny sepohybují od 15 do 25 € na osobu a den v závislosti na ročním období, ve kterém se na jih Španělska vydáte. Dle místních je Andalusie nejvíce turisticky vytížena v jarních měsících, kdy tu vše kvete, ale ještě není takové teplo. V létě je tady rovněž nádherně, ale tuto skutečnost v plné míře ocení pouze vysokým teplotám odolné druhy cestovatelů. Teploty kolem 45 stupňů ve stínu nejsou ničím neobvyklým. Přeprava po Córdobě je velice jednoduchá - na většinu míst se dá dojít pěšky, člověk aspoň dělá něco pro své tělo, navíc ušetří, a pokud má oči otevřené dokořán a hlavu zvednutou, lépe přitom pozná i architekturu a život města.

Pokud spěcháte nebo se chcete dostat na odlehlejší místo, je vám k dispozici hustá síť zelenobílých autobusů. Zelená a bílá jsou totiž národní andaluské i městské barvy. O prvním se můžete přesvědčit přímo "doma" v ubytovně, anebo po přejití Římského mostu, neboť na "Torre de la Calahorra" jedna vlaje. O tom druhém vás mohou přesvědčit krom busů třeba místní fotbaloví fanoušci, vyzdobení vlajkami a šálami domácího FC. Lístek u řidiče stojí 0,85 €, předplacená jízdenka na 10 použití jménem Bonobus potom 5,65 €.

Stravovací zvyklosti aneb Kde a kdy "comer"
Po příjezdu do Španělska si v sobě člověk musí trochu posunout stravovací hodiny. Jelikož po většinu roku tady vystupují denní i noční teploty podstatně výše než u nás, pocit hladu se jaksi loudá a čas na jídlo tedy přichází poněkud později. Jasné, jíst si můžete kdy chcete a co chcete, ale oběd se v restauracích a barech podává oficiálně tak mezi 12. a 16. hodinou. Večeři potom nedostanete takřka nikde před 20. hodinou, začíná se spíše v půl deváté, ale místní i později. Při hledání vhodné restaurace můžete klidně potkat i následující údaje o otevírací době: Maňanas 12-16, Tardes 19-23, přičemž maňana znamená ve španělštině ráno, popř. dopoledne… Konkrétně tato "otvíračka" panuje např. v arabské restauraci "Comedor Arabe Andalusí", kterou najdete nedaleko kostela sv. Kláry na náměstíčku Plaza de Abades.

Z osobní zkušenosti vám s klidným srdcem můžu doporučit "Tabernu Miguelito", kterou najdete nedaleko od córdobského supermarketu "Eroski" na adrese Escritor Sebastián Cuevas 3 (nedaleko staví nám již známý bus č. 3). Nejedná se o nějakou nóbl restauraci, ale o obyčejnou španělskou tavernu-bar, kam třeba zajdou po práci na deci bílého vína tři policisté, na červené víno de la Rioja nedaleko bydlící staroušci, na kávu kamarádky paní vrchní anebo nějací zbloudilí cizinci prahnoucí po něčem opravdu španělském. Kromě výborných specialit - krevety, ančovičky, kalamáry a la plancha, paella (jakési rizoto, v němž hraje hlavní masitou roli plody moře), nějaký chutný mlž, různé druhy ryb, plněná paprika - si můžete objednat i pravou španělskou domácí šunku jamón serrano (její název pochází od pastevců). Všechna jídla stojí přibližně 6 €, z nápojů tady na vás čeká zumo de naranja neboli pomerančový džus, sklenice piva - un vaso de cerveza, ale raději una copa de vino tinto - sklenka červeného, vše stojí přibližně stejně: 1 €. Abych nezapomněl, společnost vám bude dělat dvojice majitelů - manželů ve středních letech se vždy přítomným bezplatným úsměvem.

A ještě jedna reálie - největší restaurační nápor je v pátek a v sobotu večer, naopak některé podniky, a je jich celkem dost, zavírají v pondělí a úterý.

Pojďme nyní společně trochu více nahlédnout do córdobské historie (město bylo hlavně v 10. století velice rozvinutým městem a pro Evropu mostem, který ji spojoval s řeckou a římskou kulturou), ale i její žhavé současnosti. Probereme si dominantní civilizace, které tudy prošly - někdy k sobě tolerantní, někdy již méně - a zkusme si poskládat jednotlivé kostky jejího vývoje do, jak se na Španělsko sluší, pestrobarevné mozaiky. Třeba se nám to podaří. (Rada pro ty, kteří nejsou zrovna velkými čtenáři - když se nebudeme dívat, můžete trochu přeskakovat :).

Casco histórico čili Staroměstské zajímavosti
"Casco histórico", turisticky nejvytíženější část Córdoby, najdete všude kolem Mešity-Katedrály, Alcázaru- hradu křesťanských králů, mezi jeho další podmnožiny patří židovská čtvrť la Judería, obytná čtvrť San Basilio (postavena byla v 1. pol. 14. století kastilským králem Alfonsem XI.), také Římský most, Arabské vodní mlýny a kus řeky Guadalquivir v jejich okolí. Barevně je tato hranice vyznačena na každé městské mapě, to kdybyste náhodou chtěli přesně vědět jestli v něm ještě jste :). Lidu se tady hemží takřka jako na Karlově mostě, ale jak již to bývá, většina turistů chodí díky průvodcům spíše "po vyšlapaných cestách". Pokud ovšem jenom trochu odbočíte z generální trasy, v labyrintu uzoučkých uliček objevíte úžasná, malebná, fantastická, kouzelná zákoutí, v nichž se najednou ocitnete skoro sami a budete mít náhle na všechno to historické prohlížení dostatek klidu.

Určitě neodoláte pootevřeným dveřím do dvorů. Nebojte, nezapomněli zavřít, to jen vás vybízejí, abyste se mrkli dovnitř, jaké to tam mají hezké. Možnost spatřit originální patia - chloubu všech domorodců, jejich pečlivě vydlážděné a vždy pěkně uklizené dvory s množstvím lahodně vonících pestrobarevných květin nejrůznějších druhů, stojí určitě za to. Po určitém čase ve městě stráveném zjistíte, že i patia, stejně jako restaurace, muzea a nebo obchody mají svojí otevírací dobu a tak ne také vždy nakouknete.

Keramická lékárna

Co je ve španělských městech běžné, pro turistu ovšem často velkým zážitkem, je místní značení ulic, náměstí a obchodů, ke kterému slouží keramické dlaždice azulejos (slovo pochází z arabštiny). Někdy jsou tyto dlaždičky (nebo bychom mohli spíše díky své velikosti říct "keramické cedule") krášleny kresbami nebo pestrobarevnými mozaikami. "Azulejería" má na Pyrenejském poloostrově dlouhou více než tisícíletou tradici. V obchodech a na tržištích máte dostatek příležitostí koupit si nějakou tu misku, talíř, konvici, popř. písmena a složit si z nich třeba pak svůj keramický monogram :). A ještě jeden postřeh - čím jste víc na jihu Pyrenejského poloostrova, tím budou vaše keramická setkání častější.

Ale abychom se pouze nerozplývali nad vším místním historickým - stejně jako skoro všude na světě je v Córdobě "přeautováno", možná trochu méně, ale je. Co však trochu zaráží, je chování řidičů, kteří uzoučkými uličkami často kličkují rychleji než je zdrávo. Osobně jsem byl dokonce svědkem, kdy maminka s kočárkem narychlo uskakovala králi silnic z cesty :(. Tak si dejte pozor.

No ale ještě něco lepšího k těm uličkám - samy o sobě jsou úžasné a to nejen v létě, kdy poskytují přijatelný azyl přes míru rozehřátým zahraničním turistům, ale prostě jen tak z podstaty, díky své architektuře. "Callejas", jak se jim španělsky říká, mohou mít i roztodivná jména, a tak se během své návštěvy budete moci projít např. "Calleja de las Flores" (Květinová) nebo "Calleja de pañuelo" (Kapesníková). O té lze s trochou nadsázky říci, že v jednom místě dosahuje šíře kapesníku :) (myšleno trochu většího - já jsem prošel).

Patia

O tom, že v Córdobě sídlí i nějací lapkové, svědčí tento stavitelský obrázek

V historickém centru Córdoby existují dva různé druhy budov. Na jedné straně velké stavby jakými jsou panské domy, bývalé i současné kláštery a vznosné paláce - nejvíce asi ve čtvrtích Alcázar Viejo a La Judería. Na straně druhé obydlí Córdobanů, která se nacházejí převážně ve čtvrtích San Basilio (najdete ji bezprostředně vedle Jardínes del Alcázar) a Ajarquía (obzvláště v její části Santa Marina). Ovšem oba dva styly mají jedno společné - jejich dvory, námi již chválená patia. Ta hrála odedávna veledůležitou roli - je vidět, že konstrukce staveb tady všude začínala vždycky u nich :). Samozřejmě, že lze pozorovat jisté rozdíly, zatímco patia panských domů jsou větší, vybavena podloubími, sloupy, vodotrysky, kašnami, dvory běžných obytných domů jsou menší, skromnější, ale rozhodně neméně intenzivně opečovávané. nejvíce patií pohromadě najdete v "Palacio Museo de Viana", jenž jich má celkem dvanáct.Patia, kde je vše nachystáno stále jako na nějakou oslavu, jsou nejlepším dědictvím římské a arabské minulosti. Chcete-li se s tímto fenoménem seznámit trochu blíže, každým rokem na jaře se v Córdobě koná jedinečná slavnost - festival patií (trvá okolo 10 dnů a vrcholí druhou popř. třetí květnovou neděli, letos probíhal od 4. do 15. 5.). Bezpochyby je tento svátek - "Costumbre de los Patios" - dodnes jednou z nejcharakterističtějších córdobských lidových fiest.

Ajarquía/Ajerquía (běžné jsou obě varianty)
Možná není procházka touto historickou čtvrtí mezi turisty tak známá (v porovnání např. s tou "židovskou" po starém městě), ale je rozhodně neméně zajímavá. Dějiny Ajarquíi sahají do doby římské (víme to např. díky pozůstatkům kostela "Templo Romano", pocházejícího pravděpodobně z konce 1. století př. n. l.) a muslimské, její současná podoba byla ale ponejvíce ovlivněna dobou křesťanskou, a to zejména stavební čilostí Ferdinanda III. Ten inicioval ve městě po jeho znovudobytí od poloviny 13. století do začátku 14. století stavbu 14 kostelů. Původně jak město - La Medina, tak Ajarquía byly ohraničeny každá svými hradbami. Tak se také stalo, že po obsazení Ajarquíi křesťanskými vojsky ještě nějaký měsíc trvalo než si Ferdinand III. podrobil i muslimy více osídlenou Medinu.

Konstrukce nových kostelů "Fernandinas" (jinak jim Córdobané dnes neřeknou) pozměnila dosavadní uspořádání v Ajarquíi, protože každý nově postavený kostel se stal "administrativním" srdcem jedné městské čtvrti. Tím prvním byl kostel sv. Magdaleny, který se stal vzorem pro ostatní a najdete jej na stejnojmenném náměstí. Ajarquía ale má i kostel sv. Petra a sv. Pavla. Jste-li chrámovými ctiteli, určitě vám nesmějí uniknout ani další a to svatostánek sv. Lorenza a kostel San Francisco. Mezi "Fernandiny" patří ještě kostely San Andrés, San Miguel, San Agustín, Capilla de San Bartolomé, Santiago (Kostel sv. Jakuba) a také kostel mozarábského mučedníka San Eulogia (859). V kostele Santa Marina (Sv. Panny Marie) jsou pohřbeni mnozí slavní toreadoři a proto není divu, že se jí tady říká "Barrio de los toreros".

Plaza de la Corredera

V druhé córdobské části "Villa" mezi Fernandiny patří - San Nicolas de la Villa, San Miguel, Santa María, San Salvador, Santo Domino de Silos, Omnium Sanctorum a San Juan. A jsme u toho, ať počítám jak počítám, je jich dohromady 17, ve výčtu těchto kostelů se různé córdobské prameny malinko neshodují, ale to není to hlavní. Nesrovnalost asi vznikla tím, že během výstavby oněch 14 kostelů se začaly stavět i další tři :).

Když už jsme zmínili toreadory - nejznámějším ajarquíským náměstím, ne nepodobným madridskému "Plaza Mayor", je "Plaza de la Corredera". Název připomíná, že se tady konaly býčí zápasy (současně ale i velká sláva, když přijel princ nebo dokonce král). Postaveno bylo v letech 1683-87 a dnes toto obdélníkové náměstí s podloubími po celém svém obvodu - na kterém byly v roce 1959 byly vykopány římské mozaiky, aktuálně vystavené v Alcázaru - je obsazeno různými obchůdky a hlavně více restauracemi.

* 1. Senekova Córduba římská
Příslušníci nejvýznamnější říše v dějinách Evropy se v Córdobě díky její strategické poloze (na severu je ohraničena výbežky pohoří Sierra Morrena a na jihu řekou Guadalquivir) zjevili již pravděpodobně kolem roku 169 před naším letopočtem.

Ještě strategičtější pro hospodářský rozkvět Říma, ale tehdy byla přístavní Cartagena, kde se v hojné míře již kolem r. 200 těžilo stříbro určené hlavně pro ražbu římských mincí. Vlastní založení města je připisováno římskému konzulovi Claudiu Marcelovi (Podle jiných pramenů tady byli Římané již v roce 197 př.n.l.). Během prvních tří set let Římského impéria dosáhla Cordoba dominantního postavení v římské Hispánii - přibližně v rámci území dnešní Andalusie. Sice si v roce 76 př. n. l. prošla ničivým zemětřesením

Na počátku našeho letopočtu, za slavného římského císaře Augusta (vládl od r. 27 př. n. l. až do r. 14. n.l., tedy celých 41 let) se "Corduba" stala hlavním městem a současně politickým a kulturním centrem římské provincie Baetica. To samo sebou znamenalo, že byla i obchodním centrem např. s minerály olivovým olejem, ale i dalšími zemědělskými produkty. Córdobou, přes kamenný Římský most - "El Puente Romano"

El Puente Romano

a přes řeku Guadalquivir vedla také slavná silnice "Vía Augusta", nezbytná spojnice s celou Andalusií, využívaná hlavně vojáky a obchodníky. Nejen silnice, ale i šestnáctiobloukový most, obé bylo vybudováno za časů tohoto osvíceného římského panovníka. V průběhu dvaceti století své existence prožil historicky významný Římský most tolik bitev, že by jen těžko někdo od něj očekával původní zachovalost. Je to pochopitelné - mohl by o tom vyprávět i náš cca o polovinu mladší most Karlův. Římský most byl průběžně ničen a záhy rekonstruován. Co je ovšem originál - jsou základní kvádry pocházející z doby římské a také snad i jeden z mostních oblouků.

Také se na území dnešní Córdoby razily první mince a to od roku 80-79 př. n. l. s nápisem "CORDVBA" a od let 13-12 s nápisem "Colonia Patricia" na základě povolení samotného císaře Augusta (navštívil Hispanii v letech 15-14 př. n. l.). Zdejší oblast také nesla oficiálně tento od roku 27 př.n.l.

Dalším důležitou cordóbskou římskou reálií jsou jistojistě hradby aneb španělsky "Murallas". Město bylo od Římanů totálně "obhradbeno" a mezírky ve zdech tvořily tu a tam pouze vstupní a současně výstupní brány. Za dob al-Andalusu se Córdobě říkalo "Město sedmi bran". Tento rozsáhlý ochranný defenzivní dárek se Córdobě hodil nejednou i v budoucnosti a i když hradeb dnes po městě již tolik nenajdete (od pol. 19. století ztratily hradby svůj dřívější vojenský význam) hodí se i dnes. Stejně tak je to i s hradebními bránami - velká část byla během staletí zničena. Na jihozápadě města (hraničí se čtvrtí San Basilio) můžeme nicméně obdivovat "Puerta de Sevilla" se dvěma totožnými oblouky z 10. století. Přilehlé hradby pocházejí z přelomu 14. a 15. století, současný historický šmrnc dostaly v polovině minulého století. Pěkná brána je také ta sousední, poněkud severnější se jménem "Puerta de Almodóvar" a klenutým podkovovitým obloukem. kterou se vchází do židovské čtvrti nedaleko Synagogy. Jméno pravděpodobně dostala po městě Almodóvar del Río, které leží pár desítek km po proudu Guadalquiviru. (Svého času se jí ale říkalo také Brána ořešáku). Okolí brány vyplňují murallas i s pěkným cimbuřím. A ještě více nahoře stojí osamocena již bez hradeb "Puerta de Gallegos" (Galicijská brána) - obě posledně jmenované mají své základní kameny již z doby římské.

A tady mi to nedá…… Nešvary současnosti jsou, jak vidno, nejen u nás, ale i v Córdobě přemnožení holubi, kteří vyzobávají zrníčka této historické památky - asi kvůli lepšímu trávení. Tuto jejich společensky nevhodnou činnost mohu potvrdit těsně vedle Sevilské brány, ale je možné, že se takto projevují i jinde. Velký část hradeb je zachován vedle královských zahrad "Huerta del Alcazar, (z let 1369-1386 - co kdyby se muslimové náhodou na konci reconquisty odvážili k náhlému útoku na město?) taky do nich kvůli nim není moc vidět.

Asi nejdůležitějšími córdobskými branami byly dvě jižní - "Puerta del Puente" z r. 1571 postavená ve stylu renesance na místě starobylé římské, které Arabové říkali "Puerta de la Figura". S hledáním této nebudete mít ani malý problém - nachází se v těsné blízkosti Římského mostu po cestě k Mešitě-Katedrále :). To předsunutou "Torre de la Calahorra" (anebo se jí také říká Arabská věž) najdeme až na druhé straně Římského mostu. Její hlavní starostí byla odedávna jeho obrana. I když již v době Římanů, přibližně na tomto místě stála podobná pevnost, bezprostřední předchůdkyně té dnešní se postavila až v době muslimské. Její dnešní podoba pochází ze 14. století, kdy ji opravili a nechali zesílit. A opět na ní nechybí pěkné cimbuří :). Dnes slouží jako každodenně otevřené muzeum, ze kterého je moc prima vidět na celé město. Otevřeno mají každý den a vstup vás vyjde s KM EURO<26 na 2,5 € (dospělého na €4). Na víc si můžete připlatit za 1,20 € projekci, která vás seznámí s historií al-Andalusu. Důležitá byla také "Puerta del Sol", do které ústila ulice San Fernando.

Ale abychom byli kompletní, poměrně velký kus hradeb se zachoval i na východní straně města v Ajarquíi, jedny nesou název "Muralas del Marrubial", postavili je Almorávidi na počátku 12.století. A hned vedle se nám do dnešních dnů dochovalo několik zbytků hradeb v okolí "Puerta de Plasencia" dříve "de Andújar" (opět název pochází od nedalekého města).

- Píšeme-li o římské době nemůžeme opomenout slavného římského filosofa, právníka, básníka, prozaika, politika Luciuse Annaea Seneku mladšího, který se v Córdubě roku 4 před naším letopočtem narodil. Pocházel z váženého rodu provinční aristokracie, jeho otec byl známý hispánský rétor. Zatímco si prožil vše dobré i špatné s císařem Caligulou, Claudiem a Neronem, měla generace jeho otce co do činění s Caesarem, (100 - 44 př.n.l), který o vliv v západní Hispánii bojoval s Pompeiem - favoritem Seneků i místní aristokracie. Caesar z tohoto sporu vyšel nakonec vítězně roku 49 př. n. l.

Ale vraťme se k Senecovi mladšímu, který je považován za nejvýznamnější postavu období "hispánskořímské" Córdoby a to zejména díky jeho odkazu dalším generacím v podobě osobního rozvoje stoické etiky. Hluboce humanisticky vzdělaný, pokrokově smýšlející řečník (kladl důraz na sebekázeň, sebekontrolu, na plnění povinností, které má člověk k sobě samému i k ostatním, podle něj si jsou všichni lidé rovní) si svými úspěchy popudil Caligulu, který jej nenechal odstranit pouze díky tomu, že uvěřil v Senekovo chatrné zdraví. I další negativní vlivná figurka Messalina neměla Seneku v lásce. A nebýt jejího manžela císaře Claudia, nepřežil by (starší z vás si císaře Claudia možná pamatují z historického televizního seriálu "Já Claudius"). Místo trestu smrti byl odsouzen pouze k vyhnanství na Korsice (41 - 49), které hluboce ovlivnilo jeho osobnost a tvorbu. Teprve po smrti Messaliny byl Seneka druhou Claudiovou ženou Agrippinou povolán nazpět do Říma, stal senátorem a také vychovatelem nezletilého budoucího císaře Nerona a posléze i jeho spolunavigátorem. V roce 62 odchází do ústraní, nicméně intriky ho provázely i nadále, byl obviněn ze spoluúčasti na spiknutí proti Neronovi a donucen k sebevraždě. Věren svým celoživotním zásadám zachoval i v této krajní situaci rozhodnost a duševní vyrovnanost.

Obyvatelé Córdoby si svého dávného spoluobčana váží dodnes. Dokazuje to nejen Senecovo náměstí nacházející se v historické části města, ale i moje osobní zkušenost s jedním místním numismatikem, u kterého jsem si chtěl na památku koupit nějakou španělskou minci. Nelenil, hledal asi pět minut až našel 10 pesetu - na jedné straně jsou hradby i s cimbuřím :), na druhé Seneka - a dal mi ji i s věnováním. Možná ještě zajímavé připomenout v této části, že na rozdíl od Augustovi éry pocházeli římští císaři v 1. a 2. st. n. l. z provincií a tak se také stalo, že díky zvýšené důležitosti "naší" oblasti byli tři císaři - Traianus, Hadrianus i Marcus Aurelius původem Hispánci.

* 2. Córdoba Vizigótská
V době, kdy se římský vliv pomalu vytrácel, (v průběhu 5. století, kdy se končily roky Říše západořímské), začali mít nejen v této oblasti navrch Vizigótové, kteří si roku 425 v Tolose - dnešní francouzské Toulouse spravili centrum své říše. Postupem doby tlačeni okolnostmi - Franckou říší ze severu, boji se Suévy (kteří spolu s nimi obsadili největší evropský poloostrov a usídlili se v jeho severozápadní části), vleklé válce s více romanizovanou Baeticou - přesunuli Vizigóti svoje centrum na začátku 6. století do jižnějšího Toleda, kde v roce 531 vzniklo vizigótské království. Jen tak pro vaši informaci přibližně 200 000 Vizigótů obsadilo oblast, kde žilo na sedm miliónů Hispanořímanů.

Přes určité světlé okamžiky za jejich vlády celá hispánská oblast postupně upadala a to nejen díky již naznačeným vnějším nepřátelům, ale hlavně kvůli vleklým sporům o moc. Vizigóti si totiž s sebou na poloostrov přinesli zárodek svého příštího úpadku - občanskou válku. Nejdříve si krále volili, ale časem se monarchie stala dědičnou. Jejich mánie stále se s někým spojovat (často s cizími proti vlastním) se jim nevyplácela, až se jim nakonec stala osudnou.

V polovině 6. století se tímto způsobem dostali do hry Byzantinci, kteří pak na 60 let okupovali středomořské pobřeží od Alicante až po Gibraltar. V roce 631 pomohli zase Frankové (král Dagobert I.) a dostali za to Zaragozu. A i nadále strategicky pomáhali Paulovi proti Wambovi, občanská nepokoje trvaly již takřka nepřetržitě.

Situace kulminovala za panování posledního krále Vizigótů Rodericha - Rodriga (710-711), když jeho odpůrci v čele s Aquilou (711-714, to byl Wambův syn a neměl dobré vztahy s Franky) požádali o pomoc muslimy - konkrétně místodržícího damašského chalífy pro severní Afriku. Ten nelenil a poslal potřebným na pomoc vojsko v čele s Tárikem ibn Zijádem. Muslimové se vylodili pod skalou, která následně dostala jeho jméno "Džabal Tárik" = dnešní Gibraltar.

Po vítězné bitvě na řece Guadalete v roce 711 se ale muslimům na poloostrově zalíbilo. A jak historie ukázala, pomocníci to byli pouze dočasní. Když viděli v jakém stavu se Vizigótové vynacházejí, rozhodli se vzít otěže situace do svých rukou. V roce 714 se jak Aquila i jeho bratr Ardobast vzdali (dobrovolně-nedobrovolně?) svých práv na vizigótský trůn a tak se rázem takřka celé území bývalého vizigótského království stalo závislé na Damašku a ne jako doposud na Toledu. Tato možná dobře zaplacená ochota dodala muslimským spojencům odvahy takové, že ve svých výbojích poloostrov dokonce opustili a ve svých expanzích byli definitivně zastaveni až vojsky franckého majordoma Karla Martella v r. 732 v bitvě u Poitiers - tj. cca 200 km severně od Bordeaux! Kdo by to byl třeba ještě v r. 710 řekl, že se muslimové, na dlouhých skoro osm století, stanou spoluurčovateli dějin Pyrenejského poloostrova.

Svoji roli ve vizigótské porážce částečně sehráli i do té doby persekuovaní Židé, kterým bylo v r. 613 oznámeno, že se buď pokřtí, nebo opustí Španělsko. V roce 638 zde byl vydán zákaz "nekatolíků", v návaznosti na to byli Židé v roce 694 zbaveni majetku a prohlášeni otroky - to se jim asi moc nelíbilo. Podobně si osud se Židy zahrával, možná trochu i díky jejich přičinění, i nadále.

Mezi světlejší okamžiky vizigótského působení na Pyrenejském poloostrově, potažmo v Córdobě jistě patří vláda krále Rekkareda I. (586-601), který přestoupil k víře katolické v r. 587 a snažil se hlavně tady na jihu poloostrova o spojení římské a vizigótské šlechty. To, že byl asi nejvýznamnějším vizigótským králem svědčí i hmotnost zlatých mincí, které se za jeho panování razily (vážily 1,60 g, zatímco ty po něm následující hmotnosti již jenom klesaly a to od 1,55g a v roce 700 vážily již jen 1,3 g). Během svého panování se zasloužil taktéž o důležitý akt, který sehrál pozitivní úlohu v další existenci Córdoby - na místě bývalého římského chrámu postaveného "na počest Slunci" nechal postavit baziliku sv. Vincence, o které bude dále ještě nejednou řeč :).

* 3. Córdoba Musulimana
Vpád muslimů, jedenáct let po začátku 8. stol. se na Córdobě podepsal značně neutěšeně - rozbořený most, polozničené hradby i domy……jak se ovšem ukázalo její renesance na sebe neměla nechat dlouho čekat. Již v roce 716, tedy pouhých pět let po započetí muslimského útoku, se Córdoba stala hlavním městem oblasti al-Andalus, kterou na poměrně velkou dálku z Damašku ovládala dynastie Umajjovců. Těm se díky této skutečnosti podařil husarský kousek - podařilo se jim do sféry svého vlivu dostat všechny muslimy od Indie až k Atlantickému oceánu.

Abychom se lépe orientovali v tehdejší době, vysvětlíme si v krátkosti "kdo byl kdo":

1. Mozarábové byli křesťané vyznávající své náboženství na území ovládaném muslimy, měli zpočátku vlastní politické a církevní instituce vycházející z vizigótské tradice. (Asi nejvíce o sobě dali vědět v polovině 9. století, kdy se někteří z nich obětovali v zájmu probuzení křesťanského svědomí - mnozí mozarábové totiž postupně díky dobrému bydlu konvertovali na muslimskou stranu. Jejich morálním vůdcem byl Eulogio, hned po své smrti prohlášen za svatého).

2. Mudéjarové byli jejich pravým opakem - jednalo o muslimy žijící na území křesťanském, jejich doba přišla od dobytí některých významných území - v případě Córdoby od r. 1236.

3. Moriskové - násilně pokřtění muslimové, hlavně konec 15. a začátek 16. století. Ovšem i na ně došlo - v době inkviziční 1609-1614 museli opustit Španělsko - celkem se zřejmě jednalo o 200 000 lidí v rámci Koruny aragonské a o 100 000 Morisků v Koruně kastilské. Toto řízené vystěhování na dlouhou dobu poznamenalo chod celého Španělska.

4. Muladíové - křesťané, kteří přešli většinou ze zištných důvodů na islámskou víru. Otroci a nevolníci touto muladíovskou cestou dostali svobodu, křesťané potom konvertovali hlavně ze třech důvodů - aby unikli křesťanské spravedlnosti, aby nemuseli platit daně a nebo když si chtěli pořídit více manželek. Šlechtici potom proto, aby si podrželi své dosavadní výsady.

Vztahy muslimů a mozarábů byly během prvního století vzájemného soužití poměrně dobré, ti první si sice rozdělili získanou půdu, ale ve většině případů ji neobdělávali (navíc sami ve víře trochu vlažní neměli zájem někoho nábožensky přesvědčovat) a tak potřebovali někoho, kdo by na ní pracoval a navíc jim za to platil daně. Tuto dvojroli plnili mozarábové, kteří si v podstatě uchovali svoji názorovou svobodu a kteří si půdu od muslimů pronajímali. Ani druhá vlna muslimských přistěhovalců - tentokrát ze Sýrie z r. 741 (soukmenovce zřejmě poslali Umajjovci k posílení svojí místní pozice) se pracovně nepřetrhla a spíše se věnovala bezstarostnému životu na nově nabytých územích. Během prvních 40 let existence, kdy se mj. stihly opravit městské hradby a starý římský most, se v čele al-Andalusu vystřídalo cca 20 emírů!, to se ovšem mělo brzy změnit…

Následný rozvoj Córdoby a s ní i celého al-Andalusu je přímo spojen s rodovými boji o moc, které propukly v roce 750 mezi dosud vládnoucími Umajjovci (660-749) a jejich soky Abbásovci - přímo v srdci arabské říše v Damašku. Obě dynastie odvozovaly svůj původ od samotného proroka Muhammada (narodil se asi v roce 570, první zjevení obdržel prostřednictvím anděla Gabriela v roce 610, zemřel 8.6. 632) - tomu se nelíbila politika prosazovaná Mekkou a proto podporován svými stoupenci přesídlil do Mediny (do města Prorokova). Jelikož se jej dotýkaly problémy obyčejných lidí získal si jejich podporu a stal se jejich mluvčím. Abbásovci Umajjovce ve vzniklé situaci skoro vyvraždili. Umajjovec se zachránil pouze jediný, a to Abd al-Rahmán I., který stále pronásledován utíkal přes severní Afriku směrem na západ.

Klid a azyl našel právě až v daleké, nikoliv ovšem jemu neznámé Córdobě, kde se mu zanedlouho podařilo sjednotit všechny muslimy. Netrvalo dlouho a byl prohlášen novým emírem říše (ustanovil navíc tento titul dědičným), formálně ovšem závislé na Damašku, kde se moci chopili ti, kteří vyvraždili celý jeho rod (také jemu nedali zpočátku pokoj - v r. 764 byla poražena trestná výprava, kterou proti němu poslal abbásovský chalífa al-Mansúr). V Córdobě vládl Abd al-Rahmán I. dlouhých 32 let (756-788), které využil k rozkvětu města i celé oblasti.

- Jedním z jeho "dětí" je mešita "Mezquita", která je se svými cca 2,5 ha dodnes považována za jeden z pěti největších islámských chrámů (byť se v ní aktuálně nekonají muslimské obřady) na světě. Počátky mešity - "místa, kde se pokleká" se datují do roku 786 - s pracemi se počalo až poté, co dal příkaz k vykoupení i druhé části baziliky a současně k odškodnění křesťanů (čtete dobře - pokyn k vykoupení nikoliv k zabavení a obsazení). První polovinu vizigótské křesťanské baziliky sv. Vincence emír vykoupil záhy po svém příchodu do Córdoby (Vizigótové ji postavili jak již bylo psáno na pozůstatcích římského pohanského chrámu). Z těchto zpráv je zřejmé, že se po celkem dlouhých 30 let křesťané i muslimové modlili pod jednou střechou, každý k jinému Bohu a každý ve své půlce baziliky :).

Původní kapacitu mešity za svého panování dvojnásobně rozšířil Abd al-Rahmán II. (821-52). Během jeho více než třicetiletého panování žila Córdoba v míru (mj. bylo v r. 831 založeno město Murcia) a prosperitě. Emír trochu nostalgicky vzpomínající na damašský dvůr (pravděpodobně jej mohl znát pouze z vypravování), pozval do Córdoby z Orientu básníka Zirjába, který během svého 35 letého pobytu na jihu poloostrova ovlivnil zavedením orientálních zvyků všechny stránky života muslimů a to nejen v emírově paláci. Proměnil nejen stolovací pořádky - místo zlatých a stříbrných začaly používat skleněné poháry, stanovil pořadí podávání chodů, ale současně naučil místní užívat zubní pastu nebo také přispěl k pestrosti oblékání v závislosti na ročním období. Pod orientálním vlivem došlo v Córdobě i ke kulturnímu a vědeckému rozvoji, sám emír si nechal dovést z Iráku knihy s tématikou indické astronomie, medicíny, filosofie. Mnoho poloostrovních literátů, básníků i filosofů vyrazilo na "orientální" zkušenou.

I v dalších letech se vývoj mešity ubíral nevyšlapanými cestami. Muslimští stavitelé sice vycházeli z orientálních motivů (a tudíž se museli vyhnout figurativní výzdobě), ale zároveň do postupného rozšiřování svatostánku aplikovali i staré córdobské stavební vzory.

Originální muslimská architektura

Najdeme zde vlivy takřka všech dotehdá známých stavebních stylů. V nejstarší části mešity tak stojí štíhlý římský sloup, kousek dále se tyčí dva sloupy - tmavé, robusní vizigótské. Muslimští stavitelé se také originálním způsobem popasovali s nízkými stropy. Zvýšení stavby dosáhli tím, že na hlavicích stávajících sloupů vystavěli sloupy další, které taktéž překlenuli a to druhou řadou oblouků - údajně je k tomu inspirovaly arkádové římské akvadukty.

Zřejmě největšího rozmachu se Córdoba dočkala za vlády Abd al-Rahmana III. (912-961), který si nejprve, trochu silou trochu diplomacií, upevnil svojí pozici v rámci poloostrova a následně zpřetrhal vztahy s Abbásy v Bagdádu. Od r. 929 pak stanul v čele samostatného umajjovského chalífátu, který se stal západním centrem muslimského světa, pod které ale spadalo nejenom muslimské Španělsko, ale i říše v severní Africe. Toto jeho osamostatnění nebylo pouhým projevem pocitů vlastní nepostradatelnosti a sebestřednosti, ale také výsledkem nedohod s Abássovci, kteří Umajjovcům neustále bránili vrátit se do země odkud pocházeli jejich předci. K mešitě nechal první córdobský chalífa přistavit minaret, na nádvoří potom jednu boční stěnu a sloupoví v patiu. Průběžně se potom věnoval konsolidaci své říše, které dosahoval častými vojenskými výpravami.

Náboženský svatostánek ještě více rozšířil jeho syn Al-Hakam II. (961-976). Aby mešita stačila pojmout další berberské přistěhovalce, nechal přistavit celkem jedenáct lodí. Třešničkou na dortu byla konstrukce mihrabu, (je dokonalou ukázkou míšení kulturních vlivů), do kterého byl ukládán Korán.

Córdoba za vlády těchto moderních chalifů rozkvetla v mnoha oblastech. Počet obyvatel prudce vzrostl - odhady se různí a pohybují od dvou set tisíc až po jeden milion! V této době se Córdobě na celém světě nejen co do počtu obyvatel, ale i rozvojem věd a lidské společnosti mohly rovnat jen milionová města - abbásovský Bagdád a byzantská Konstantinopol. Město Córdoba má (díky Al-Hakamovi) při mešitě svou univerzitu, veřejné školy, 20 veřejných knihoven, je vidět, že se dbalo na gramotnost všech společenských vrstev, oficiálně sice nebylo ustanoveno povinné vzdělání, ale mít je mělo svůj pozitivní společenský význam.

Al-Hakamova osobní knihovna obsahovala údajně na 400 tisíc svazků - tedy skoro kompletně všechno dosavadní vědění. Správně se al-Hakam v souhlasu s prorokem Muhammedem, domníval, že "Inkoust učence je pro lidstvo cennější než krev mučedníka". A nebo si také myslel, že: "Naučit se jedinou kapitolu vědění je významnější než při modlitbě padnout stokrát na tvář" :). Aby byl Al-Hakam neustále v obraze, měl všude v muslimských centrech vzdělanosti své lidi - nechal si vozit nejnovější knihy, nebo ještě lépe platil velké částky za to, aby se knihy vydávali v Córdobě dříve než v Orientu. Také jeho osobní lékař Abú-l-Kásim az Zahrání (936-1013) ovlivnil středověké lékařství - jeho třicetisvazková encyklopedie byla přeložena do několika cizích jazyků a sloužila tak posléze i mnohým evropským lékařům.

Samozřejmostí byla rovněž nemocnice, postavilo se množství mešit, vzniklo nespočet lázní, továren na gobelíny, chodilo se tady po vydlážděných chodnících a v noci na cestu svítilo veřejné osvětlení - věc v Evropě tehdy nevídaná a neslýchaná. Ještě o 500 let později v Londýně, Paříži, Praze či Vídni nesvítila jediná pouliční lampa. Rozvíjejí se i přírodní vědy, astronomie a lékařství. Islám je oficiálním náboženstvím, ale nikoliv zcela dogmatickým - nebrání Židům ani křesťanům ve vyznávání jejich víry. Většina obyvatel poloostrova se nicméně postupně obrací na islámskou víru, protože to pro ně bylo, jak již jsme naznačovali, jednoduše výhodnější. A dodejme ještě jednu pro někoho trochu přízemnější věc - současná córdobská kanalizační síť využívá z velké části tu, kterou v 10. století vybudovali córdobští chalífové.

Posledním córdóbským kalifou byl Hišám II., za kterého zpočátku kvůli jeho neplnoletosti a později kvůli jeho zaneprázdněnosti ve svém harému vládl velice schopný vrchní komoří a velitel vojska Almanzor (981-1002), který taktéž věnoval svojí pozornost rozšíření mešity, stavěl ovšem již díky decentralizovaným tendencím trochu ve spěchu a tak je tato část mešity nejméně vyparáděná. Na druhou stranu mu vděčíme za dostavění Pomerančového nádvoří – "Patio de los Naranjos" a za vybudování umýváren kolem hlavní mešity. Podobné umývárny se v té době zrovna zaváděly do hotelů…

Almanzor, aby udržel moc a slávu chalífátu provedl rozsáhlou vojenskou reformu - v severní Africe naverboval pro tyto účely mnoho Berberů, čímž se i částečně zvýšil počet obyvatel Córdoby. Hadžíb Almanzor nebyl ale jenom šikovným velitelem vojáků a zdatným politikem, ale i milovníkem věd a umění, nicméně byl poslední velkou osobností Ummajovského chalífátu, který se nedlouho po jeho smrti rozpadl a tak nastal čas rozdrobených menších taifských - muslimských království. Od této doby získání titulu chalífy nebylo podmíněno příslušnosti ke kmeni Kurajšovců, z něhož pocházel prorok Muhammed. Žoldnéři totiž dosadili na trůn každého (v případě Córdoby to byl rod Džahwarovců 1031-1085), kdo jim mohl dobře platit, Córdoba ztrácí svojí dřívější morální i politickou převahu.

Úcta Španělů ke svojí historii je patrná i co se muslimské periody týká: půjdete-li z historického centra branou Almodóvara narazíte jisto jistě na sochu muslimského filosofa a doktora Muhammada ibn Ruchda (*1126 Córdoba - 1198 Marrakéš) a nebo těsně u "Puerta Sevilla" najdete sochu muslimského básníka Alího ibn Hazma (993-1064). Když roku 1236 dobyl kastilsko-leónský král Ferdinand III. Córdobu zpět nechal ve městě postavit celkem 14 katolických kostelů, mešitu osvíceně nechal takovou jaká byla. To jeho následovníci na počátku 16. století tak pokrokoví nebyli, córdobský biskup Alfonso Manrique pod vlivem tehdejších církevních inkvizičních trendů, prosazoval postavení křesťanské katedrály přímo na místě mešity - proti tomuto snažení se postavili jak samotní cordóbští občané, tak i někteří stavitelé. Nakonec potom zvítězilo jakési šalamounské rozhodnutí - vestavět katedrálu přímo do mešity.

Práce na katedrále byly kompletně dokončeny až v roce 1766. A tak již asi tušíte proč se dnes říká celému světově neobvyklému komplexu "Mezquita-Catedral". Pokud můžeme radit, udělejte si na prohlídku trochu více času, aby měla historie šanci na vás náležitě působit. Pravděpodobně budete překvapeni tím, jak na první pomyšlení absurdní architektonická skutečnost ladí - koexistence různých stavebních slohů tady funguje v naprosté shodě jakoby nic a nikdo se tomu nediví, naopak místní obyvatelé jsou hrdí na to, že v jejich městě stojí stavba, která by mohla být symbolicky v mnohém vzorem pro naši současnost, pro lepší spolužití různých názorových a náboženských proudů. Nakonec k takovéto vzájemné toleranci vyzývají i kamenné (anebo mramorové? - teď si opravdu nejsem jistý) desky s poselstvími papeže Jana Pavla II. a současného španělského krále Juana Carlose umístěné uvnitř objektu.

Pro lepší orientaci malá rekapitulace:

1. Umajovci – cca 756 příchod do Córdoby, 929-1031 Córdobský chalífát, po smrti Almanzora 1002 se to schylovalo k občanské válce, která již od roku 1013 trápila Córdobu i její okolí a jejímž výsledkem byl rozpad chalífátu 1031. Cordoba zažívá pozitivní rozvoj během 12. století o čemž mj. svědčí rozkvět věd filosofických, lékařských - viz córdobské sochy muslimských učenců.

2. maročtí Almorávidé, náboženští reformátoři sjednocují drobná knížectví, vylodili se 1086, 1091 obsazují Córdobu, 1115 Mallorku, dominantní byli pouze 50 let

3. Almohadé - fanatičtí Berbeři, kteří se časem pro španělské muslimy stali přítěží, nastoupili k moci 1146, prohráli u Toleda ve velké bitvě u Las Navas de Tolosa v roc 1212, 1236 prohráli v Córdobě i v severní Africe, nastává jejich úpadek 1269 a byli nahrazeni druhými

4. Marínovci (1260?9-1420, berberská dynastie marockého původu, která od 13. do 15. století byla dominantní - vystřídala Almohády), v r. 1260 při své loupeživé výpravě do údolí Guadalquiviru ukořistili 124 000 kusů dobytka a 14 700 mul a koní a stejně tolik ovcí - v r. 1340 prohráli důležitou bitvu s Alfonsem XI. u Salada

- Patio de los Naranjos
Biskup Martín Fernandez de Angulo koncem 15. století doplnil dílo Abd al-Rahmana III., mimo jiné tím, že nahradil stávající palmy pomerančovníky (jejichž prapůvod sahá do Číny). V 18. století přibyly k citrusům olivovníky a cypřiše. Místo, kde je možné celkem v klidu porozjímat a strávit všechnu tu historii.

- Také současná zdálky i zblízka (není to tak samozřejmé díky úzkým uličkám) viditelná "Torre Alminar"/"Věž se zvonicí - Minaret", stavba přestavěná v 16. a 17. století, je součástí obvodových zdí kolem Pomerančového nádvoří. Základem pro její stavbu se stal, jak je již zřejmé z opět kombinovaného názvu, bývalý minaret vystavený aktivním Abd al-Rahmanem III. v pol. 10. století. Štíhlá stavba je nejen dobře viditelná, ale hlavně v noci i slyšitelná (celkem příjemně) díky svým zvonům ohlašujícím svému, většinou spícímu, okolí čtvrt, půl, tři čtvrtě a celou.

Malinké upozornění: v okolí svatých staveb se zde shromažďují paní s myrtovou větvičkou v ruce, které vám budou trochu neodbytně nabízet věštění vaší budoucnosti (při vší své naléhavosti se ale předem přesvědčí jestli rozumíte španělsky), a vzápětí po vás budou chtít za tuto službu 20 €- je jenom na vás jak se zachováte.

* Hrad - "El Alcázar de los Reyes Cristianos"
Některé zdi tohoto hradu by mohli ledacos vyprávět nejen o historii Córdoby, ale taktéž z nich lze vyčíst hlavní příběhy celého Španělska.

Mozaiky vystavené v historické pevnosti v její kapli ze 17. století - v současnosti nese název "Salón de los Mosaicos" - jsou nejvýznamnějšími doklady córdobské římské kultury. Přitom mozaiky byly objeveny až v roce 1959 při výkopových pracích.

Četné archeologické pozůstatky, jimiž je poseta hradní zem nám dávají svědectví o přítomnosti i dalších kultur, které se v průběhu doby usadily v tomto městě. Najdeme zde tak kromě římských sloupů a jejich hlavic i třeba vizigótské a arabské římsy.

Během muslimské epochy tvořil Alcázar (al-kasr) část komplexu Palacio Califal a jako dominantní obranný bod města byl čas od času částečně rovnán se zemí (poprvé se mu to stalo na počátku 11. století, kdy Córdobu přechodně plenila kastalánská vojska).

Po dobytí města křesťany, za vlády kastilského krále Ferdinanda III. Svatého (narozen 1199, vládl 1217-1251) se roku 1236 Alcázar přeměnil na královskou rezidenci, která byla kompletně dostavěna r. 1327 dalším kastilsko-leónským dlouho vládnoucím králem Alfonsem XI. Spravedlivým (1312-1350), který mu dal takřka současnou podobu. Oba králové se snažili vytvořit jedinečnou architektonickou stavbu v gotickém stylu, která by mohla konkurovat Mešitě. Alázar tvoří téměř čtvercový areál o rozloze 4100 metrů čtverečních a jeho součástí jsou tři věže. V té hlavní s názvem "Homenaje - Pocta" probíhaly korunovace králů. Druhá nejstarší "El León - Lev" nese jméno po jednom chrliči vody, který se dochoval v horním patře. Poslední věž "La Inquisición - Inkvizice" podle tradice sloužila jako archiv střežící důležité dokumenty. Všechny věže navzájem spojuje kamenné kvádrové cimbuří.

K Alcázaru patří zahrada s rozlohou přes 55 tisíc m², najdete v ní rozličné druhy stromů a rostlin, tak typických pro arabskou zahradu: pomerančovníky, palmy, cypřiše, citrónovníky, vše doplněné fontánami a trávníky. O zavlažování se postaral Abd al Rahmán II., který do města přivedl vodu akvaduktem z nedalekého pohoří Sierra Morena. A když je řeč o vodě není možné opomenout místní Královské lázně, které byly pravděpodobně určeny pro dostavitele pevnosti Alfonse XI..Tradiční římské termální procedury probíhaly ve třech po sobě jdoucích místnostech El frigidarium (studená), El tepidarium (???), El calidarum (teplá). Voda tekla potrubím z pálené hlíny podlahou i zdmi - ti to měli tehdy pěkně vymakaný.

Skoro současně, na počest vítězné bitvy u Salada 1340, kde porazil již vzpomínané Marínovce dal ve stejném gotickém stylu jako je Alcázar postavit kostel Sv. Hypolita - Iglesia "San Hipólito", kde je také sám pochován. Kostel se nachází nedaleko kostela San Nicolás na ulici Avenida del Gran Capitán (v její historické části).

Od roku 1482 po následujících 10 let sehrál Alcázar další důležité historické role: sloužil jako kasárna pro vojska Katolických králů Kastilie a Aragonu, která v roce 1492 dobyla poslední emirát Granadu. Narodila se tam roku 1482 infantka María budoucí královna Portugalska a také si zde od r. 1486 dojednával Kryštof Kolumbus věci spojené s svými objevitelskými plavbami.

Po vyřešení problému s muslimy a dosažení sjednocení Španělska opouštějí katoličtí králové Córdobu a Alcázar v podstatě až do 20. století sloužil inkvizici jako vězení. V roce 1955 přešel pod správu Radnice města. Cena vstupu do Hradu se v současné době rovná čtyřem euro, v pátek pro všechny příchozí nule. Nebudete-li mít v Córdobě páteční účast, jistě oceníte přítomnost vaší KM EURO<26, protože díky ní máte na vstup 50% slevu.

- Albolafia - starý vodní mlýn z dob muslimských, který kdysi čerpal vodu a důmyslným akvaduktem ji odváděl pro účely zavlažování zahrad Alcázaru. Albolafía patří v současné době k jednomu z nezaměnitelných symbolů města. Najdete jej na pravém břehu řeky mezi Punte Romano a Punte de San Rafael. Za přítomnosti Isabely Katolické v Alcázaru musel být demontován, protože jí rušil hluk, který při své práci tato mašinka vydávala. Naposledy byl opraven a do současné podoby uveden v roce 1994. Na ostrůvcích kolem, v jejich nízkým porostech se dnes velice dobře daří různým druhům ptáků.

* 4. Córdoba židovská

Židé přišli na území Španělska v rámci Říše římské, doložená je jejich přítomnost (díky náhrobkům) od 3. století. Ve 4. století dochází i ve Španělsku k rozkolu mezi tradiční židovskou obcí a sílícím křesťanstvím. Po roce 711 a vpádu Muslimů do Španělska byli Židé za svojí materiální i vojenskou podporu nově příchozím muslimům odměněni významnými funkcemi a to nejen v Córdobě, ale i v Seville, Granadě a Toledu. V éře Ummajovské Córdoby, která se projevovala svojí určitou náboženskou tolerancí, rozkvétala i židovská učenost. Chisdaj ben Šaprut - lékař a ministr! córdobského chalifa, žijící v průběhu 10. století (915-990) je toho názorným příkladem. V té době se Židé živili i jako pronajímatelé půdy, obchodníci s otroky, finančníci, vědci, politici…

Za Almorávidů (po r. 1086) se jejich postavení zhoršilo. Ještě hůře jim ale bylo za Almohádů po r. 1146, kteří je nutili přijmout islám. A tak začíná jejich migrace pro změnu směrem na sever ke křesťanům, kterým se hodily jejich bohaté obchodnické zkušenosti. Na dvoře krále Alfonse X. Moudrého (vládl 1252-1284) pracovali na překladech vědeckých děl a byli za to náležitě odměňováni např. pozemky u Sevilly.

Do Córdoby se vrátili ale ještě dříve, po vítězství křesťanského krále Ferdinanda III., od 2. pol. 13. století a po velkou část století 14. si tady užívali svobody náboženské i občanské. Věnovali se zdatně nejen řemeslům, ale i velice rádi obchodovali a pro sebe výhodně půjčovali peníze.

Ale i kamarádění s křesťany mělo své hranice. V případě Córdoby vše začalo dvěma morovými letopočty - první zkáza přišla v r. 1349, druhá mnohem horší v letech 1363-64. Následná ekonomická krize 1386-87 a z ní pramenící nedostatek a drahota se obrátila proti bohatým Židům, kteří byli označeni za její viníky. Judería byla v roce 1391 pleněna (pro úplnost - mor decimoval od poloviny 14. století celou Evropu).

Na druhou stranu, jak již jsme naznačili, se právě Córdoba ve svém historickém vývoji stala významným střediskem židovské kultury. Ve starém městě se dochovala již zmiňovaná židovská čtvrť Judería a v ulici Judía i Synagoga z roku 1315 - podle židovského kalendáře to bylo roku 5075. (Letos mají Židé rok 5765, tolik let podle nich uplynulo od stvoření světa. Tvrdí, že se událo r. 3 760 př. Kristem - podle jiných pramenů 3761. Stvořením chápou okamžik, kdy Bůh učinil z Adama prvního člověka. Židovský kalendář je pravděpodobně nejkomplikovanějším v současné době používaným kalendářem na světě).

Synagoga v Córdobě nebyla ve své době sama ve městě, ale zato je jediná, kterou byste v současné době v Andalusii ještě našli (ta druhá se zachovala v Toledu). Do tohoto čtvercového hebrejského chrámu, který lze částečně obdivovat již z ulice, projdete úzkým patiem a první co možná upoutá vaši pozornost bude policista dozírající na pořádek v rámci území kulturního objektu. Pokud jste obyvatelem EU, dozvíte se od něj, že máte vstup volný.

Synagóga je mj. vyzdobena štukatérskými dílky mudejarů (již jsme si říkali - muslimů, kteří tady žili mezi křesťany), vaši pozornost jistě upoutají tři balkóny a židovské nápisy nad vchodem i na dalších místech svatostánku. Synagoga se po vyhnání Židů na konci 15. století přeměnila na nemocnici. V roce 1885 byla Judería prohlášena národní historickou památkou.

Jedna dovysvětlující odbočka - postupem času a hlavně od druhé poloviny 14. století jsou jako i jinde v Evropě Židé vystavěni perzekuci a obchodním omezením (snaha omezovat bohaté žid. obchodníky). A tak tito od 15. století přecházeli pod tlakem ke křesťanství. V roce 1449 byl v Toledu vyhlášen protižidovský dokument "Zákon čistoty krve". Po pádu Granady v roce 1492 a tedy definitivním vyřízením si účtů s Muslimy, se pozornost obrátila znovu na Židy. Ti měli na vybranou - buď bez majetku odejít a nebo již konečně přijmout křesťanství (tato varianta byla nabídnuta také díky dobré znalosti vlivu židovských peněz na vývoj španělské ekonomiky). Někteří Židé přijímají a mění víru, jiní odcházejí do Portugalska, kde je ale v r. 1496 čeká stejný osud. Ve velké míře potom odcházejí na sever Afriky, kde se v r. 1517 konstituuje Osmanská říše.

Córdoba-židovská

O Židech pohybujících se na území Španělska (na rozdíl od svých "aškenázských" souvěrců žijících ve střední a západní Evropě) lze říci, že nevěnovali pouze "talmudické" učenosti, ale jak již jsme si říkali vynikali i v jiných světských sférách života. Přese všechna citovaná negativa doby, najdeme dnes právě v Córdobě asi nejhmatatelnější židovské stopy v rámci celého Španělska. Jak již bylo řečeno v "Córdobě muslimské", také v této kapitolce bychom rádi zmínili córdobské nezapomínání na předky. Na "Plaza de Tiberiades" si můžete prohlédnout sochu hebrejského teologa, filosofa a lékaře jménem Moses ben Maimónides (Cordoba *1135 - Káhira 1204), která byla ve městě instalována zcela nedávno v r. 1985 u příležitosti 850. výročí jeho narození.

* Reconquista - má svoje prakořeny vlastně hned na počátku ovládnutí poloostrova muslimy. Na severu totiž zůstala nedobyta území - hlavně v Kantaberském pohoří na území dnešní Asturie (tady našli azyl přívrženci a podporovatelé posledního vizigótského krále Rodriga) a také v okolí Pamplony - která se později stala společně s Franckou říší základnou pro počátek znovudobývání dočasně ztraceného poloostrova. Asturská oblast byla velice chudá zato asi nejodhodlanější, již zřejmě v r. 718 měla svého prvního křesťanského krále. Brzy (739) se k Asturii přidala Galicie a v r. 855 i León a máme tu první poměrně kompaktní centrum křesťanského odporu, vedené asturským králem. To druhé se skládalo, jak již jsme naznačili z oblasti pamplonské a oblasti ležící od Aragónu až ke Geroně (dnešní katalánská Girona). Tady vládla hrabata, která byla často potomky sousedních Franků.

Na počátku muslimsko-křesťanského soužití ovšem nešlo úplně tak o střet dvou náboženství, spíše se jednalo o prostý pokračující boj o moc. To dokazuje i to, že po celém území poloostrova ještě dalších cca 75 let byla tolerovanou duchovní autoritou vizigótská církev, která se potom stáhla do hornaté Asturie.

Vztahy mezi křesťany a muslimy se v průběhu času měnily, zatímco v 10. století v době největšího rozmachu Córdobského chalífátu měli muslimové jasně navrch a dokonce spoluurčovali, kdo a kde bude králem - ten pamplonský García Sánchez jím byl v r. 934 prohlášen Abd-al-Rahmánem III., ten leonský Sancho I. v r. 956 dokonce po vojenské intervenci chalífově.

Situace se radikálně změnila ve století 11., po smrti Almanzora, pádu Córdoby, rozpadu umajjovského chalífátu, následném rozdrobení muslimského území na cca 50 menších království a po změně hospodářských podmínek na křesťanských územích. Počet obyvatel Evropy se totiž během 11. století podstatně zvýšil, což mělo mj. za důsledek, že se do neobydlených španělských křesťanských oblastí stěhovali evropští zájemci o půdu.

O tom, že Almanzor byl opravdu poslední silnou umajjovskou osobností by mohli vyprávět zástupci všech křesťanských území, které při svých výbojích zatlačil dočasně do pozic, kde se vynacházeli jejich předci v 8. století. Pouze Pamploně se vyhnul - historici se dohadují zda-li jí toleroval kvůli svému tchánovi Sanchu Garcésovi a nebo z respektu obávajíc se nejsilnějšího článku tehdejšího křesťanského Španělska.

Jak jinak si vysvětlit situaci (než že byl opravdu tou poslední postavou), že o osm let po jeho smrti v roce 1010 si to po Córdobě jezdili dobyvatelské katalánské oddíly (jejich výpravy po Andalusii trvaly až do roku 1018) - pro zajímavost poslední umajjovský chalífa Hišám II., formální Almanzorův nadřízený, zemřel až v roce 1013! Situace se stala nepřehlednou a občanská válka a tedy boj o moc na dvě desetiletí pohltila muslimskou část poloostrova.

Ani vznik malých muslimských států v r. 1031 nezabránil křesťanům v síleném tlaku na své muslimské sousedy. Ti si užívali přetrvávajícího vysokého životního standardu a vojenské ambice neměli. A najednou to byli oni, kteří si vykupovali tzv. vazalskými dávkami u křesťanských králů příměří. Peněz na to měli dost a když ještě postupem času snižovali obsah zlata v ražených mincích, kterými si vykupovali mír na chvíli jim to vystačilo. Ale ne na zase dlouho…

Velkou roli ve sjednocování křesťanů hrál "sjednotitel" nebo také "evropanský král" Sancho III. Veliký král Navarry (1000/4?-1035). Ten rozdělil mezi své tři syny jím sjednocená území, nejstarší zůstal v Pamploně, druzí dva se stali dědici hrabství aragonského a kastilského. Následně svým vlastním přičiněním bezprostředně přispěli ke vzniku nových křesťanských království - Aragonie (1035) a Kastilie (1037). Současně stejně jako jejich otec udržovali pevné styky s papežským stolcem, čehož dokladem je první vítězná křížová výprava z r. 1064 (Huesca) zorganizovaná papežem Alexandrem II. (první z řady silných papežů, kteří se věnovali španělské otázce).

A zatímco křesťané byli stále více ovlivňováni Evropou, muslimové byli nově pod vlivem africkým. A právě z Afriky přišli náboženští reformátoři a sjednotitelé rozdrobených muslimských království Almorávidé - kočovní saharští Berbeři, kteří mj. založili Marakéš 1070. Situace na poloostrově se začala postupně vyhrocovat. Ty tam byly dohody mezi křesťanskými a muslimskými královstvími. Po začlenění Toleda do křesťanského území v roce 1085 (zasloužil se o to Alfons VI. - král kastilský a leonský), začalo jít opravdu do tuhého - sevilský muslimský vládce požádal Almorávidy o podporu v boji proti sílícímu křesťanskýmu vlivu. Tito do jisté míry kulturně zaostalí Berbeři vyslyšeli prosby a porazili Alfonse VI. nedaleko Badajozu (1086). Když se jim následně nepodařilo dobýt Toledo, jali se obsazovat jednotlivá taifská království - Cordoba přišla na řadu v r. 1091. Granada, která udržovala styky s Kastilci (opět ty vzájemné pakty o neútočení) přišla na řadu ještě o rok dříve. Do roku 1115 kontrolovali v podstatě všechna muslimská území ve Španělsku.

Dalo by se říci, že teprve až s Almorávidy přišla na poloostrov opravdová atmosféra reconquisty - byl zakázán románský jazyk a mozárabové se museli bez výjimky v r. 1128 vystěhovat na sever, nedlouho po nich (po příchodu Almohadů) došlo i na Židy - teď již nebylo opravdu nic jenom jako.

Abychom nezapomněli na sousedy - v roce 1147 vzniklo Portugalské království a od poloviny 12. století a taktéž na počátku 13. století reconquista stagnovala z důvodu sporů mezi jednotlivými křesťanskými králi.

Dalším významným mezníkem reconquisty bylo vítězství v bitvě u Las Navas 16.7. 1212 (přibližně 100 km na východ od Córdoby), v níž spojená křesťanská vojska Kastilie a Leonu, Aragonu a Navarry porazila almohadské muslimy - z historických pramenů je zřejmé, že v této bitvě padla na muslimské straně většina mužů, kteří byli schopni boje. A i nadále křesťané stupňovali svůj tlak, ten byl vyvíjen ve dvou směrech - středem se ubíral Ferdinand III. Kastilský a po pobřeží a přilehlých ostrovech se vydal jeho zeď Jaime I. Aragonský (1213-1276), který v r. 1229 obsazuje Mallorku a 1238 Valencii. Na počátku Ferdinand III. používal na poloostrově již velice osvědčenou metodu a spojoval se s jedním muslimským emírem proti druhému. Tato taktika mu pomohla obsadit rozsáhlé oblasti v podstatě bez boje a to včetně Córdoby (1236), kde mu pomohli také vstřícně otevřenými branami mozarábští obyvatelé Ajarquíi.

Následný postup ve většině křesťany obsazených měst byl podobný - muslimové museli odejít, přičemž si s sebou mohli vzít co chtěli - jejich cílem byla nejčastěji Granada. Po roce 1244 se již ale opravdu bojovalo - Ferdinand se postupně podél Guadalquiviru prokousával směrem k Seville. Ta obklíčena byla donucena ke kapitulaci 23.11. 1248. Podle dochovaných pramenů bylo mezi dobyvatele rozděleno skoro 5 milionů olivovníků, výroba oleje tvořila společně s chovem dobytka nejdůležitější složku místního hospodářství. Vinná réva se začala ve větším měřítku objevovat až od 14. století.

I ve 14. a 15. století hrály nejdůležitější roli Koruny Kastilské a aragonské. Občas se mezi sebou hašteřily o moc a současně se kvůli ní pragmaticky kamarádily. Sbližování těchto dvou nejvýznamnějších království na poloostrově vyvrcholilo sňatkem (1469) budoucích katolických králů Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského a vznikem jednotného Španělska. Reconquista byla fakticky ukončena v r. 1492 pádem poslední muslimské bašty v Granadě. A ještě jedna malá portugalská válečná zápletka - v r. 1474 začal na kastilskou korunu uplatňovat nárok Alfons V. Portugalský - po pěti letech vyčerpávajících bojů přišlo Portugalsko za trest o Kanárské ostrovy (když chce někdo moc, nemá často nic).

Flamengo

* Flamengo - vznikalo od 18. století na území Andalusie prolnutím arabské a španělské hudby s židovskými písněmi. Vlastní kořeny a kořínky tohoto kulturního fenoménu však sahají daleko dále a to až k Řekům (ovládali jižní Španělsko do roku 550 př.n.l.), Římanům (201 př.n.l.- 406 n.l.) a Muslimům (711-1492). Každý z těchto vlivů měl na vývoji flamenga svůj podíl, jeho nositeli byli pak převážně andaluští Romové (gitanos přišli v průběhu 15. století ze severní Indie a v novém prostředí vstřebali a přetvořili španělskou lidovou hudbu do specifické formy - cante gitano (zpěv) a baile gitano (tanec). Na svých cestách potom flamenco rozšířili po celém Španělsku. Postupem času docházelo ke vzájemnému ovlivňování cikánského a andaluského flamenca.

Jenom pro úplnost poznámka ve velké krátkosti: flamengo to je nejen již uváděný cante - zpěv a baile - tanec, ale od počátku 20. století stále více i toque neboli guitarra flamenca - hra na kytaru a jaleo - rytmický doprovod, pod kterým chápeme slovní povzbuzování umělců. Zpěvákům se říká cantaores a luskání prstů pitos. Cílem hudebníků je dosáhnout duende, stavu extáze, kdy je hudba úplně pohltí. A to že je to opravdu možné a nejde v současné době pouze o věc komerce, mohu potvrdit z vlastní zkušenosti z oslavy Nového roku 1991, kterou jsem s kamarády prožil v jednom z barů (který se dočasně přeměnil v Café cantante - místo, kde se nejen v Andalusii provozovalo od r. 1860 flamenco) v jižním Španělsku nedaleko Alicante. Slovy se tento prožitek jen těžko popisuje, tam jsme byli duente všichni. K rozvoji flamenca přispěla po druhé světové válce i Córdoba, kde se v roce 1956 konala první národní soutěž Flamenca. Naskytne-li se vám ve Španělsku šance přijít s flamengem do styku, neodmítejte jej. Budete-li pobývat delší dobu, třeba na studiích, můžete se přihlásit do některé školy flamenga, které tady nejen v Córdobě sídlí.

* Vývoj Córdoby od 16. do 20. století
Na počátku 16. století, kdy se Španělsko díky velkému bohatství proudícímu do země z amerických kolonií stává největší evropskou velmocí a jeho král Karel I. Habsburský je v r. 1519 korunován římsko-německým císařem, nastává na Pyrenejském poloostrově období hojnosti.

Ovšem již za jeho syna Filipa II., a to hlavně od lodní porážky od Angličanů (1588) přichází postupný úpadek říše, nad níž "slunce nezapadalo". Až do poloviny 19. století trvá dlouhá etapa hospodářské a kulturní stagnace, nadále se zvyšoval vliv katolické církve, což mělo mj. za následek definitivní vyhnání morisků (muslimů, kteří pod tlakem okolností dobrovolně nebo méně dobrovolně přijali křesťanství) v roce 1609.

Do roku 1700 se u moci drží slábnoucí Habsburkové, kteří jsou po vleklých tahanicích o moc (Španělsko "díky" Utrechtskému" míru přichází ve prospěch Anglie o Gibraltar) definitivně vystřídáni v roce 1713 dynastií Bourbonů. Ano, těch Bourbonů, kteří se na španělský trůn opět vrátili v roce 1975 - sedm let po smrti diktátora Franka. Ale vraťme se zpět na jih, i tady to v době zámořských objevů frčí, ale také nikoliv na dlouho. Nastal rozvoj vzdělanosti podporovaný vynálezem knihtisku (v Evropě asi 1445) a ani naše Córdoba nezůstala tak moc pozadu, o čemž svědčí první kniha,ve městě vytištěná v roce 1556 (pro srovnání v našich zemích to bylo asi v roce 1468, to však se na jihu Španělska ještě dobojovávalo s muslimy).

V 16. století se ještě sice stačila postavit "La Puerta del Punte", ale nicméně Cordoba ztrácela svojí dřívější důležitost a počet obyvatel se rychle menšil.

Dominantní hnací silou takřka v celé Andalusii bylo v tuto dobu zemědělství a když čteme, že v dalším století , v době panování krále Felipe IV (1621-65), konkrétně v r. 1652 došlo k povstání z důvodů nedostatku obilí, je jasné, že když se nedostávalo základních životních produktů byla tato etapa opravdu kritická.

V době zlé pomohl ochránce města Svatý Rafael archanděl - patron a strážce města, který se podle legendy zjevil o něco dříve páteru Roelasovi 7.5.1578 a který pomohl překonat těžkou dobu. Během 17. a 18. se začínají po městě stavět charakteristické památníky vítězství - zakončené sloupy se svatým Rafaelem, na kterého Córdobané nedají dopustit. V roce 1651 se ocitl vítězný Sv. Rafael dokonce na Římském mostě, v roce 1664 ještě výše na Katedrální věži. Další Rafaelova socha byla postavena v letech 1765-1781 a najdete ji Mostní věži. Na konci 17. století se dostavila také již v Ajarquíi zmiňovaná "La Plaza de la Corredera" a narodil se v roce 1791 Duque de Rivas španělský romanticko-historický básník a dramatik, několik let jako zralý muž prožil v diplomatických službách - Neapol a Paříž. V Córdobě má nejen svoji sochu, ale i vlastní zahrady - o obém se můžete přesvědčit až si půjdete k našim španělským kartovým kolegům pro katalog.

Dlouho očekávané hospodářské zotavení bylo nastartováno ale až ve druhé polovině století 19. a to hlavně díky dvěma následujícím skutečnostem - prvním významným faktorem bylo zprovoznění železnice mezi Córdobou a Sevillou v roce 1859. Druhým neméně důležitým bylo potom zesvětštění církevního majetku, který byl za uplynulou dlouhou dobu značný.

Koncem 19. století a v průběhu 20. století se dotváří podoba města - stavějí se promenády, vysazují se široké aleje (po cestě za informacemi do centra Karty mládeže jsem se stal svědkem toho jak se sází palma - za pomoci velkého jeřáb). Současně se utvrzují historické lidové tradice. V tzv. moderní době byly také postaveny hradby kolem řeky Guadalquivir - "Muralla del río", které měly za úkol chránit město před povodněmi.

Córdoba a její muzea
- Archeologické muzeum - Plaza Jerónimo Paez, 7
Není možné detailně vyjmenovat všechny sbírky tohoto muzea, ale i ty které zmíníme jistě dobře poslouží jako pozvánka pro návštěvníky: část látky z římského sarkofágu s motivy sběru oliv, neobvykle vydařené římské mozaiky jako třeba scény Ariadny a Dionýsa, výjevy zakladatelů Říma Romula a Réma, dvojčat odkojených vlčicí. Za zmínku také stojí hliněný nočník s latinským křížem na dně, pocházející z vizigótské baziliky El Germo, bronzový arabský zvon z 9. století, kalifská kašna z bílého mramoru, zdobená hlavami lvů a lvic a také třeba vzácná bronzová soška jeleního mláděte z 10. stol., pocházející z Medina Azahara.

- El Museo Julio Romeo de Torres,
Plaza del Potro, 1
Na Náměstí hřebce se nachází nejen hospůdka ze 14. století (oblíbil si ji mj. i Miguel de Cervantes), ale i muzeum malíře, který žil v letech 1874-1930 a je dodnes symbolem andaluského malířství. Bylo otevřeno v listopadu 1931 díky iniciativě manželky a dětí malíře, kteří darovali městu jeho díla. I když studoval, tvořil a pohyboval se v uměleckých kruzích v Madridu (jeho madridský nábytek a obrazy tvoří součást muzejní expozice), měl prsty ve všech uměleckých projektech, které se v Córdobě odehrávaly (restauroval např. písmo v hlavní kapli Mešity-Katedrály a vrátil mu tak původní lesk z roku 1489).

Jeho umělecko-společenský osud mu byl do jisté míry předurčen - narodil se v budově "Museo Provincial de Bellas Artes" malíři, zakladateli a řediteli tohoto provinčního muzea. Současná expozice Muzea Julia Romea de Torres se dělí do šesti částí: v prvním sálu nalezneme sérii plakátů (ovlivnil jej v tomto francouzský proud, podobně jako našeho Alfonse Muchu).

La chiquita piconera

Na žádném z nich nechybí místo vzniku obrazu - Córdoba - a také letopočet 1912-1921. Sál číslo dvě je věnován jeho osobnímu životu, najdeme tady rodinné fotky - rodiče, bratři, dům v Córdobě. Své místo tu má i nábytek, který jej doprovázel po celý život, nechybí jeho kytara, paleta, štetce a třeba i série poštovních známek vydaných na jeho počest. Přítomny jsou zde také obrazy z jeho malířských začátků. Třetí sál je pravděpodobně nejnadčasovější co se jeho tvorby týče, je totiž věnován ženě. Plátna byla namalována v posledních letech jeho života a můžeme je chápat jako jeho malířský odkaz. Jeho obrazy jako třeba "La Copla" nebo "La chiquita piconera" (Maličká uhlířka) byly namalovány v lednu až únoru 1930, tedy několik týdnů před jeho smrtí, a jsou jedním slovem okouzlující. Stejně tak i ty, kterým sloužila modelem María Tereza López ("Carmen", "La niňa de la Jarra", "Angeles y Mujer de Cordoba", "en Bendición" z let 1926-1929). To je prostě Andalusie. O tom, že si toho jsou vědomi i tvůrci současných průvodců Córdoby svědčí jejich volba pro úvodní stránku, kde obrázkem od slavného malíře lákají k objevení tohoto úžasného města: "Descubre Córdoba".

To, že J. R. Torres obdivoval ženy se vším všudy dokazují i další obrazy, kde tu a tam modelka ukazuje ra­meno a nebo ještě něco více ("En la Ribera", "Naranjas y Limones", oba 1928). Čtvrtý sál nám představuje umělce jako portrétistu - na jeho plátnech nalezneme osobnosti z politiky, literatury a také společnosti. Současně tu jsou prezentovány dva opět "ženské" portréty z cyklu "Chiquitas Buenas" z let 1926-29. Pátý sál v sobě ukrývá díla mystická (symbióza víry a pohanství). Jeho osobní pojetí (jeho světská citlivost) dalo vzniknout obrazům na základě biblických motivů jakými jsou např. Magdalena, Salomé a El Arcángel San Rafael (jedná se o městského patrona hlídače a strážce) kolem 1925. A to ještě není všechno: pokud dojdete až sem, budete již poněkolikáté v muzeu odměněni - prohlédnete si zblízka malířovo asi vrcholné dílo "Póema Córdoba 1913". Na sedmi plátnech je umělecky zachycena pestrost kultur, které se prošly Córdobou a v centru toho všeho malíř vyjadřuje svůj obdiv San Rafaelovi, strážci města, jenž má v Córdobě svůj kostel i most.

Mezi 7 córdobských přívlastků - názvů jednotlivých obrazů - se řadí Córdoba válečná, barokní, židovská, křesťanská, románská, náboženská a zápasnická (s býky).

Nuestra señora de Andalucía

Chybí ta muslimská - pročpak, to nevím. Šestý sál obsahuje také velká díla. Nejpěknější je asi "Nuestra señora de Andalucía" z roku 1907, zosobnění tance, zpěvu, flamenga a přírody v andaluské ženě. To, že byl malíř velkým fanouškem flamenga dokazují i další obrazy (např. "Alegría"). Najdete tam ale i další obrazy svědčící o mnohovrstevnatosti jeho díla. Pokud chcete trochu více pochopit Andalusii, určitě si nenechte prohlídku těchto obrazů ujít - myslím, že patří k této největší španělské autonomní oblasti a do duší místních lidí asi tak stejně jako Josef Lada k nám. V muzeu mají v pondělí zavřeno, a podobně jako ostatní místní památky je možno ho v pátek navštívit bez placení. Po ostatní dny je vstup za 3 eura, pro vás s KM EURO<26 za euro padesát.

- El Museo de Joyería Regina - Muzeum klenotnictví, Plaza D. Luis Venegas, 1 - je pro změnu muzeem soukromým. Během prohlídky můžete mj. vypozorovat průběh výroby jednotlivých klenotnických artefaktů, ukáží vám i stroje a nástroje, které řemeslníkům k jejich zhotovování od nepaměti sloužily. Výroba klenotů patří historicky k nejdůležitějším ekonomickým odvětvím, které přinášely městu důležité finanční prostředky. Vstup je za 3 eura.

- V Córdobě je i Museo Municipal Taurino neboli "Muzeum býčích zápasů", ale to nějak moc nemusím. Najdete jej ve starém městě na Plaza de Maimónides, v pondělí mají zavřeno, ale kolik stojí vstup nevím, podle mapy města z listopadu/prosince 2002 425 Ptas., a jelikož je ta samá částka i u Muzea J. R. de Torrés, vypadá to na 3, resp. 1,5 eura.

- El Jardín Botánico de Córdoba, Avenida de Linneo
Myslel jsem si, že mě ve městě zeleně, kde se v podstatě stále cítíte jako v zahradě, již nemůže nic překvapit a tak do Botanické zahrady mě přivedla vlastně náhoda - vytrvalý déšť, proti kterému nepomáhal ani čertsvě koupený deštník. V tom mě napadla spásná myšlenka - skleník. A tak jsem tady. Zahrada se dělí na 14 oddělení - jedním z je např. "Andaluská rostlinná banka". Překvapením pro mě byla "Zahrada pro slepé lidi". Na "Centrálním výstavním zeleném domě" (jak zní můj otrocký překlad) oceníte aktuálně nejen jeho velikost, ale i fakt, že díky němu nemusíte jezdit mezi davy turistů na Kanárské ostrovy - jeden z místních skleníků totiž skrývá na 130 druhů kanárské flory. Ve stejném okrsku jsou k vidění také africké sukulenty. Osobně mě ale asi z celé zahrady nejvíce zaujaly černé - plně dozrálé - olivy přímo na stromech a také různé druhy dříve mnou nespatřených citrusů (některé vypadaly jako obří, grepovitým způsobem pórovité hrušky) - to by se opravdu hodilo vidět. Vstup dospělých je tady ohodnocen dvěma eury, když ukážete prodavači vstupenek svoji modrou Kartu mládeže EURO<26, pustí vás dovnitř za 1,30 €. Hned naproti sídlí "Parque Zoológico" - tam jsem se chystal, ale bohužel, v tomto případě spíše bohudík prochází v současné době mohutnou rekonstrukcí (za podpory EU - viz dále), a tak jsem si na slony musel nechat zajít chuť.

- Budete-li mít ale štěstí, přece jenom se v Córdobě s nějakými zvířecími zástupci setkáte, např. s čápy. Vloni na podzim se mi honilo hlavou, kam asi tak létají čápi, kteří ještě koncem září pobývali nedaleko jihočeských Strakonic. Ptal jsem se kamaráda "čápaře" a on říkal, že mladí či handicapovaní přes moře neodlétají. Po cestě z vám do­poručované taberny jsem čekal na ulici Campo Madre de Díos na svojí trojku (bus č. 3), která by mě popovezla do centra, a najednou co nevidím - čápi na komíně (podotýkám, že se moje návštěva odehrála koncem měsíce listopadu). A tak je možné, že se některým línějším čápům daří přes zimu ve španělské Andalusii stejně tak dobře jako těm ostatním v Africe.

- Baňos Árabes de Córdoba, místní proslavené lázně přijdou vhod v každém ročním období a možná i proto jedou celý rok i o svátcích. Prostá koupel, na kterou máte 90 minut, stojí 15 €, a navíc je v ceně 15minutová masáž. Když si dáte specielní "Quiromasaje", připlatíte si dalších 7 €. To, že vyjdete z lázní jako znovuzrození. Najdete je těsně u Alcázaru v ulici doktora Fleminga.

Maketa jednoho z prvních přístrojů na výrobu papíru

- Další místní specialitkou je malé soukromé muzeíčko "Casa Andalusí del siglo XII", které poskytuje 50% slevu (z 2,50 € na 1,25 €) pokud ukážete KM EURO<26. Najdete ji nedaleko Synagogy v ulici Judios 12 (je celkem nenápadné - když má zavřeno klidně jej můžete minout, ale vy jej beztak potřebujete otevřené :). Také tady, podobně jako v Mešitě-Katedrále, na vás bezprostředně dýchne duch doby minulé, a to ať již budete ve sklepě s vizigótským klenutým stropem, v sálu ve společnosti makety jednoho z prvních přístrojů na výrobu papíru v Evropě (ten vynalezli v Číně ve 2. století, přes muslimský Iberský poloostrov se výroba rozšířila ve 13. století do Itálie, v tom následujícím do Francie a Německa, zatímco k nám pravděpodobně až na konci 15. století), v pestrorostlinném patiu a nebo "callejónu" (v mužském rodě ve španělštině označuje úzkou chodbu), ve kterém je možno si prohlédnout za skleněnými vitrínami různé artefakty všech dob a civilizací, kterých je Córdoba symbolem.

- Rozhodně neprohloupíte, když si za výlet vyberete cca 6 km JZ od města vzdálené zříceniny sídel chalífů - paláce "Madína az-Zahrá" (936 Abd al-Rahman II.), Carretera Palma del Río, km 6 - v pondělí zavřeno a vstup je pro obyvatele EU bezplatný. Toto sídlo původně zaujímalo obdélníkový prostor o rozměrech 300x700 metrů a tyčilo se tady k nebi celkem pravděpodobně na 4 312 mramorových sloupů. Vnitřní prostory byly zdobeny zlatem, stříbrem, dra­hokamy a také květinovými motivy. Celý komplex byl vyrabován fanatickým davem na počátku 1. století. Kolegyně "Madína az-Záhira" byla postavena za Almanzora v roce 979. Bohužel i ona dopadla stejně a jediným dochovaným předmětem je pohár, vystavený v současné době ve Valencijské katedrále, který se prozradil tím, že na své noze má text popisující legendu o paláci az-Zahíra.

- A do třetice: do 15 km od Córdoby, tentokrát směrem na SZ, leží slavná statečná vesnice "Fuente Obejuna", česky Ovčí pramen, po které se nazývá slavné to dílo literárně nejplodnějšího španělského spisovatele jménem Lope de Vega (1562-1638).

To, že to myslí Córdoba, Andalusie, Španělsko i Evropská unie se zviditelňováním tohoto svého historického klenotu vážně, dokazuje nejen slavnostní prohlášení historického centra Córdoby za "Kulturní poklad lidstva" z 15. 12. 1994 (Mešita-Katedrála toto ocenění jako historická památka nenahraditelného významu stihla již o 10 let dříve), ale i kandidatura Córdoby na hlavní evropské kulturní město roku 2016. K tomuto kroku rozumně přispívá i EU - po celém městě najdete množství staveb (označených velkými cedulemi s přesným rozpočtem nákladů) fungujících právě s její podporou. Jedná se namátkou např. o výše citovanou córdobskou ZOO anebo o zušlechťování nábřeží řeky Guadalquivir - na mnoha místech si přijdou na své příznivci levandulí.

Jeďte to tam nejlépe na jaře omrknout.